Vzpomínka na mě VI.

Kdysi jsem četla články, popisující jak těžké je přijmout smrt milovaného člověka. Jak často lidé procházejí fázemi, kdy dokonce popírají, že určitá osoba zemřela. Dokážu si představit, jak těžké to musí být. Musím ale říct, že je těžší připustit si vlastní smrt. Jak jsem tam v pitevně stála nad svým tělem, došlo mi, že pádem z Janeina balkónu jsem se zabila. Ale když má rodina o několik minut později odešla z místnosti zpět k výtahu, začala jsem pochybovat. Rozzlobilo mě to. Nemohla jsem umřít. Byla jsem příliš mladá. Měla jsem toho ještě tolik na práci a neudělala jsem nic špatného. Kromě toho, jak můžu se sebou hovořit? To je přece nelogické. Musím být v nějakém snu a z toho se proberu. „Hele,“ otočila jsem se k rodičům v kabině výtahu. „Já...