Archives | SubSalix

Z paláce Šalamounova: Jak se tvoří hrdinky

Další restaurátorkou se stala Elyssea Ellesméry. Pohlédla do zrcadla a její odraz ji plně uspokojil. Pročísla si vlasy ještě jednou, pro jistotu, našpulila rty a upřeně se pozorovala. Opravdu to není tak špatné. Odstoupila a zkontrolovala si záhyby šatů a střevíce. Musí přece vypadat dobře. „Jsem já to hezká holka,“ poznamenala nahlas a konečně se od zrcadla odvrátila. Pak se rozhlédla po pokoji, usmála se a odešla z pokoje. Její počínání sledovaly s nelibostí dvě sovy. Seděly na římse za oknem a sledovaly dívku stejně upřeně, jako ona sledovala svůj odraz. „To je husa,“ podotkla sova. „Hele, neurážej husy, jednu znám a je to celkem fajn… husa,“ ohradila se sova. „Možná je trochu slabší inteligence, no…“ „Chceš tím říct, že počet jejích mozkových buněk...

Autor : Elyssea Ellesméry dne 11/03/2009 | Z paláce Šalamounova | 0 komentářů

Z paláce Šalamounova: Víla a démon

S dalším restaurovaným svitkem z paláce přichází Anseiola Renine Rawenclav. Dny se rozjasnily. Ale byly opravdové? Ale ano, musely být. Dny byly předtím, byly i potom… Ale byl TEN den? Den, kdy vodní víla, do té doby smáčená slzami svými i všech nešťastníků, kteří k ní upírali své oči, pohlédla na oheň v jeho očích a zcela mu propadla? Jak se to jen stalo? A je šťastná? Spravil jí křídla. Jediným pohledem poslepoval všechno to, co se již dlouhá léta rozpadalo. Byl to kouzelník? To nevěděla. Vdechl té nešťastné soše bez života jiskru. A ona se rozhořela. A doufala, že je jediná … Alespoň na chvíli. Fascinovaně se vydala za ním – nasedla do jeho malé duhové loďky, kterou brázdil vody života a přijala své místo vedle něj na skleněné lavičce. Mohl vílu...

Autor : Anseiola Jasmis Rawenclav dne 11/03/2009 | Z paláce Šalamounova | 0 komentářů

4. kapitola

„Co to bylo?“ ptala jsem se udýchaně, když se naše tváře rozdělily z jedné na dvě. Můj dech byl přerývaný a jeho taky – dýchali jsme si navzájem do obličeje, jak jsme byli blízko. „To byl polibek, copak jsi nikdy..?“ Zatajila jsem dech a cítila jsem růž, jak se rozlévala po mých tvářích. „Ne,“ se zvláštním knedlíkem v hrudi, který mne tlačil a nabádal mne k opatrnosti, jsem mu položila vlhkou dlaň na rameno. Byl tam. Opravdu byl hmotný. Nebyl halucinace. „Nikdy jsem nebyla tak blízko,“ hlas se mi vzrušeně třásl. Možná jsou tyto věty otřepané, ale neexistuje jiný způsob, jak bych nyní dokázala vyjádřit své tehdejší pocity. Kas mi připadal jako… jako světlo. Ale ne to ostré světlo, které mne tehdá po ránu...