Věčnost

Tato povídka je o lásce, kterou předčasně ukončila smrt. V době, kdy jsem ji psala, jsem přemýšlela o věčnosti, o nesmrtelných tvorech a o tom, jak oni můžou chápat lásku, jak dokážou být štastni a milovat věčně jen jednu osobu. Tohle není o nesmrtelném tvorovi, ale o lásce, která se lehce změní v nenávist, když jeden člověk jde bezmezně přes mrtvoly, jen aby dokázal, že pro druhého udělá opravdu cokoli. Výbuch světla oslnil její oči, tak intenzivní světlo nikdy dříve neviděla. „Rosalie?“ Hlas volající její jméno přicházel z velké dálky. Konečně se odvážila oči otevřít. Nacházela se v místnosti s prázdnými bílými stěnami a jen jediným oknem. Všude bylo světlo, které ale odnikud nevycházelo. Jen tam bylo. „Rosalie, slyšíš mě?“ zopakoval...

S tancem jedno

Umění, které se bojí ukázat se… Dokáže mladá Izabela přemoci sama sebe? Hudba zněla místností a já se jí nechala zcela unášet. Na jejích křídlech jsem letěla vstříc všem svým představám a snům. Při všech skocích jsem měla pocit, že nedopadnu a začnu se vznášet. Různé otočky a piruety mi nedělaly problém otočit i třikrát. Své ruce jsem ani necítila. Prostě si dělaly, co chtěly. Typická hudba passo doble vrcholila. A s ní i můj tanec. Naplno jsem se ponořila do děje. Slunné Španělsko a vedle mě krásný taneční partner, který byl zároveň i životním. Vtom hudba ustala. Udiveně jsem se rozhlédla a vrátila se tak do reality. Ve dveřích pokoje stál můj bratr a v ruce škodolibě svíral ovladač. No jasně! To jsem si mohla myslet. „Co děláš, ty bezmozkový...