2. kapitola

Všechno se odvíjelo rychle. Každé ráno jsem vstala a každou noc jsem se snažila usnout. Často se mi to ale podařilo až druhý den, takže fialové kruhy zesilovaly a zesilovaly. Každou minutou jsem přemýšlela, jestli budu mít jednou obličej celý fialový. Opravdu jsem se asi stávala upírem, ta myšlenka mi utkvěla v hlavě. Znělo by to skvěle: Kateřina, krvelačná upírka. Střezte se! Zahihňala jsem se kapce krve, která mi ze šátku prosákla a začala stékat k ukazováčku mé levé ruky. Zasněně jsem ji sledovala ze sedu na mé posteli. Prodírala si cestičku skrz umělé brázdy, které jsem vytvořila asi před měsícem. Zaujatě jsem se jí dotkla a, kupodivu, ona se ani nehnula. Zvláštní, zasychala rychle, jako beton. Zatřepala jsem hlavou, svoje tajemství jsem schovala, aby ho...