Ticho, prach a pavučiny

Může žena, démon, žít lidský život?Temným lesem se plížila postava. Byla to žena s rudými vlasy, ale v jejím způsobu pohybu nic lidského nebylo. Měla ladnou, téměř neslyšnou chůzi. Vypadalo to, jako by se mezi stíny pohybovala velká, nebezpečná šelma. Hustými stromy probleskovala bledá luna. Žena se zastavila, zvedla svou tvář k měsíci a výhružně zavrčela. „Přece ještě není tak pozdě, ještě není úplná noc.” Polekaný měsíc se schoval za mrak a jen nesměle dovolil letmým tenounkým paprskům dotknout se země. Lesem šuměl vánek a ve vzduchu byla cítit smrt. Pípání ptáků utichlo a každý živý obyvatel lesa zatoužil po neviditelnosti. Za lesem stál domek a k němu se nyní žena blížila. Vypadala, jako když je na lovu. Vtom se otevřely dveře a z domku vyběhl se...

Malá mořská víla

Někdy zdání klame a každá mořská víla nemusí být sladká a nevinná… Zapadající slunce rudě barvilo mořskou hladinu. Bylo téměř bezvětří a opuštěnou pláž omývaly nízké, vláčné vlny. Šum moře jen tu a tam přerušil výkřik racka, který tu poletoval podivně sám. Obvykle létají tito mořští ptáci v hejnech, ale tady nebyl nikdo, komu by to mohlo připadat zvláštní. Celá pláž vypadala jako zapomenutý kousek ráje, kam lidská noha nikdy nevkročila. Nikdy? A co ty stopy, které vedou z moře dál, na pevninu? Lidské stopy. Slunce už zapadlo. Všudypřítomná tma schovala ve své náruči vše, co se dalo. Nebyla vidět ani vlnka, ani kámen, ani racek. Působilo to strašidelně a když pak vyšel měsíc, vypadalo to ještě hrůzněji. Byl úplněk, ale jiný, než kdykoli jindy. Měsíc visel...

Jak rek zachránil draka před princeznou

Bylo nebylo cestoval si takhle jednou jeden rytíř. Byl velice statečný, ale také velice nešikovný a jmenoval se příznačně Zmařil z Chocně pod Pantoflem. Nu a tenhle rytíř se po své dlouhé cestě rozhodl, že si odpočine v blízké hospůdce. Ta se nacházela na kraji Dračího království. Tam se samozřejmě neuhlídal a přehnal to s pitím a tak zanedlouho celé království vědělo, že přijel udatný rek a že nechce aby se o něm vědělo. Shodou okolností měli zrovna v tomhle kousku země velké problémy s jedním drakem a princeznou a tak druhý den po rytířově příjezdu pro něj nechal poslat sám pan král. Rytíře to samozřejmě vůbec nepřekvapilo. Oblékl si své nejlepší a vlastně jediné brnění a vydal se do zámku. Musel jít většinu cesty pěšky, protože koně táhnoucí kočár odmítli po...

Narozeninová oslava

„No tak, Rone, nemotej se mi tady, vidíš, že peču!“ okřikla tě máma a ty jsi s pláčem vyběhl z kuchyně. Nechápal jsi, proč se na tebe zlobila – ty jsi přece chtěl jen ochutnat tu zvláštní hnědou hmotu, o níž ti tvrdila, že z ní udělá dobrý dort. Tys jí to nevěřil, myslel sis, že je hloupost, aby z toho byla taková dobrůtka a chtěl ses přesvědčit, jestli ti máma říká pravdu. Moc jsi plakal – teď už nikdy nezjistíš, z čeho je dort.Přeběhl jsi přes chodbu do obýváku. Tam byl táta. Objal jsi ho okolo krku. „Copak je, Rone? Co se stalo?“ zeptal se tě. Neodpověděl jsi a dál jsi plakal. Najednou sis všiml, že táta má na zemi Báječné rachejtle doktora Raubíře a předtím, než jsi přišel, je dával do balícího papíru. Okamžitě sis utřel...

Kronika duší

V podsvětí bylo rušno. Tedy nedá se říct tak úplně rušno, vzhledem k tomu, že obyvatelé vnějšího světa komunikovali pouze pomocí telepatie – ale snad postačí fakt, že myšlenková síť byla značně přetížená. Důvod, proč všichni poletovali sem a tam a vyměňovali si informace, byl v podstatě lidský. Strážkyně duší Amera již byla dva tisíce let ve službě, a proto měla být nahrazena někým novým. Strážci duší byla nejméně početná skupina – bylo jich pouze sedm, přičemž šest mělo rozdělené světadíly (Severní Amerika, Jižní Amerika, Evropa, Asie, Austrálie, Afrika) a sedmý, kterému se v některých lidských mytologiích říkalo Osud, měl na starost Arktidu a Antarktidu a kromě toho se ostatním pletl do řemesla, což byla Ameřina oblíbená činnost, neboť se směla...