Ticho, prach a pavučiny
Může žena, démon, žít lidský život?Temným lesem se plížila postava. Byla to žena s rudými vlasy, ale v jejím způsobu pohybu nic lidského nebylo. Měla ladnou, téměř neslyšnou chůzi. Vypadalo to, jako by se mezi stíny pohybovala velká, nebezpečná šelma. Hustými stromy probleskovala bledá luna. Žena se zastavila, zvedla svou tvář k měsíci a výhružně zavrčela. „Přece ještě není tak pozdě, ještě není úplná noc.” Polekaný měsíc se schoval za mrak a jen nesměle dovolil letmým tenounkým paprskům dotknout se země. Lesem šuměl vánek a ve vzduchu byla cítit smrt. Pípání ptáků utichlo a každý živý obyvatel lesa zatoužil po neviditelnosti. Za lesem stál domek a k němu se nyní žena blížila. Vypadala, jako když je na lovu. Vtom se otevřely dveře a z domku vyběhl se...
Malá mořská víla
Někdy zdání klame a každá mořská víla nemusí být sladká a nevinná… Zapadající slunce rudě barvilo mořskou hladinu. Bylo téměř bezvětří a opuštěnou pláž omývaly nízké, vláčné vlny. Šum moře jen tu a tam přerušil výkřik racka, který tu poletoval podivně sám. Obvykle létají tito mořští ptáci v hejnech, ale tady nebyl nikdo, komu by to mohlo připadat zvláštní. Celá pláž vypadala jako zapomenutý kousek ráje, kam lidská noha nikdy nevkročila. Nikdy? A co ty stopy, které vedou z moře dál, na pevninu? Lidské stopy. Slunce už zapadlo. Všudypřítomná tma schovala ve své náruči vše, co se dalo. Nebyla vidět ani vlnka, ani kámen, ani racek. Působilo to strašidelně a když pak vyšel měsíc, vypadalo to ještě hrůzněji. Byl úplněk, ale jiný, než kdykoli jindy. Měsíc visel...