Netvor a princezna – část druhá: Sebastian 1/2

I

Blížila se noc. Na krajinu sedla tma a já se opět odvážil vyjít z lesa, kde se přes den skrývám. Když jsem si byl jistý, že venku není nikdo, kdo by mne viděl, vyplížil jsem se až k hradbám. Vyškrábal jsem se po zdi a ladně jako kočka jsem na druhé straně neslyšně dopadl nohama na zem, když jsem zeď přeskočil. Znovu jsem se rozhlédl, jestli mě nemůže nikdo vidět. Ne. Bylo tu pusto a prázdno.

Pomalu jsem se rozešel do ulic. Dlaněmi jsem hladil zdi městských domků. Byly to nuzné stavby, žádný velký přepych… Pro ně. Říkal jsem si, co bych dal za možnost bydlet v takovém domečku. Povzdechl jsem si a mé prsty zabloudily pod košili, aby se dotkly náhrdelníku. Doby, kdy jsem byl člověkem jako každý jiný, byly nenávratně pryč.

II

Skrytý u růžových keřů, díval jsem se do okna. Jak rozkošná byla ta dívka, když ve spánku měkce dýchala. Sledoval jsem ji se zatajeným dechem a představoval si, jak se dotýkám její hebké kůže.

Se zalapáním po dechu jsem odskočil od okna za roh, když se ve spánku přetočila na druhý bok, tváří ke mně. Všiml jsem si jejího smutného výrazu, který ji neopouštěl ani ve spánku. Když jsem ji tajně pozoroval, jak se plíží z hradu a užívá si volnosti mimo něj, věděl jsem, že musí být hrozně moc nespokojená. Zdálo se mi, že se jí její život vůbec nezamlouvá. To ale nebyla má starost.

III

Šel jsem se tam ještě naposledy podívat. Ještě jednou, než budu muset odejít. Vždy jsem věděl, že na jednom místě se nemohu zdržovat příliš dlouho. Nikdo mě nesměl potkat. V tu chvíli by byla má naděje na život bez prolití lidské krve zmařena. Vzpomínky na doby, kdy jsem vyvraždil celé vesnice a nevěděl o sobě, se nesměly stát znovu skutečností. Nenáviděl jsem to.

Šel jsem směrem k náměstí. Naposledy jsem se dotýkal zdí. Co kdybych už lidské stavby nikdy neměl spatřit takhle zblízka?

Rychle jsem odskočil za roh, když jsem ji uviděl. Srdce se mi rozbušilo jako zvon. Bylo tak hlasité, že jsem se bál, aby si toho nevšimla. Bylo to prvně, co jsem byl tak blízko, když byla vzhůru. Možná jsem si špatně vypočítal čas. Je brzy. Ani jsem nedýchal, abych zůstal nezpozorován. Pak ztuhla. Tušil jsem něco nepříjemného.

„Haló?“ ozval se její jemný hlas, trochu roztřesený. „Je tam někdo?“

Byl jsem zmatený. Nevydal jsem přece ani hlásku! Zaposlouchal jsem se, ale žádný tlukot srdce krom toho jejího a mého tu nebyl. Musela vědět o mně. Nevěděl jsem jak, ale bylo mi jasné, že ví, že tu není sama.

Uteč, znělo mi v hlavě. Hlavně neodpovídej.

„Nemusíte se bát, slečno.“ Idiote! „Nechci vám ublížit.“

Pořád jsem zůstával skryt ve tmě. Aby mě neviděla. Aby se nevylekala. Někdo jako já není hoden lidského pohledu.

„Kdo jste?“ promluvila po chvíli, kdy lapala po dechu a chvěla se strachy po celém těle. „Co tu chcete? Chcete krást? Nedovolím vám to!“

Usmál jsem se. Líbila se mi ta odvaha. Bála se, ale byla ochotna se mi postavit. Hlupačka. Kdybych chtěl, neměla by žádnou šanci. Ale já nechtěl.

„Nechci nic ukrást – ani nikomu ublížit,“ ujistil jsem ji ze tmy. „Už odcházím, chtěl jsem se jen… rozloučit.“

„Rozloučit?“ zeptala se nejistě. „A s kým?“

„S městem.“

„Jste snad místní?“ Začínala se zajímat. To mohlo být nebezpečné. Ale já byl až příliš dobře vychovaný na to, abych neodpověděl.

„Ne, slečno. Narazil jsem na vaše město náhodou a dlouho se zase do žádného nepodívám. Chtěl jsem se tedy rozloučit s lidskými obydlími…“

Bylo na ní poznat, že se jí nezdám být věrohodný. Srdce jí bušilo jako splašené.

„Kdo jste? Jaké je vaše jméno?“

Chtěl jsem přejít mezi dvěma domy, abych byl blíž k hradbám, až budu utíkat. Zavlál mi plášť a ona se podívala mým směrem. Polkl jsem. Zachvěl jsem se.

„Nemám jméno. Nač jej mít, není-li nikdo, kdo by vás jím oslovoval.“

Povzdychla si. S mým názorem nejspíš nesouhlasila.

Uteč.

Neříkala nic, místo toho se rozešla směrem ke mně.

Pokračování…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.