Netvor a princezna – část první: Linette 2/2

V

Když jsem se ráno probudila, pořád jsem musela myslet na netvora. Na příběh, který mi v noci Anastazie vyprávěla. Bylo mi jedno, jestli ten příběh je nebo není pravdivý. Bylo mi ho líto. Ani člověk, ani zvíře. Vyhnanec na obou stranách. Je tedy odsouzen k věčné samotě. Nedivím se, že je zlý. Kdybych byla na celém širém světě úplně sama, asi bych také byla zlá.

„Co o něm ještě víš?“ zeptala jsem si, když mi Ana zavazovala korzet.

„A o kom?“ v hlase jí zněl údiv. Možná už na to zapomněla. Překvapilo mě to, i když vím, že už není nejmladší.

„O netvorovi, samozřejmě. Co o něm víš?“

„Linette, mé dítě!“ zavrtěla chůva hlavou. „Je to jen příběh. Nemyslete na něj tolik.“

Zamračila jsem se. „Bála ses o mě. A když jsem se ptala proč, vyprávělas mi ten příběh. A teď mi říkáš, že to není skutečné?“

Zarazila jsem se. Co to do mě vjelo? V noci jsem to přeci byla já sama, kdo nevěřil a přesvědčoval Anu, že to není pravda a že tomu nemůže věřit! A teď, ráno, jsem si pravdivostí toho příběhu téměř jistá. Zavinily to snad ty oči, které jsem viděla před usnutím? Byla jsem už jen unavená, navíc jsem měla plnou mysl toho vyprávění. Ve skutečnosti v zahradě nikdo nebyl.

„Ovšem, že to není skutečné. Samozřejmě, že mám o vás strach. Noční město není tak mírumilovné jako za denního světla. Neodpustila bych si, kdyby se vám něco stalo. Ale netvor? Ten neexistuje. Tak už to pusťte z hlavy.“

Když jsem se na ni ohlédla, usmála se. „Pojďte, dítě. Půjdeme na snídani. Určitě vám přes noc vyhládlo.“

VI

Přišla jsem do jídelny a způsobně se uklonila před rodiči, kteří seděli před svými plnými talíři a čekali na mě. Omluvně jsem se na ně usmála, že mi to trvalo tak dlouho, a pak jsme se všichni pustili do jídla.

„Linette?“ oslovil mě po chvíli otec.

„Ano?“ vzhlédla jsem k němu.

„Na oběd k nám přijede návštěva. Princ Nicolae z Hustinu.“

Zatrnulo ve mně. „Co tu bude chtít?“ zeptala jsem se.

Nejspíš to znělo víc drze, než jsem zamýšlela, protože mě matka zpražila přísným pohledem, ale otec odpovídal, aniž by hnul brvou. „Přijde se s tebou seznámit. S jeho otcem Vladislavem jsme se už dávno dohodli, že by bylo dobré, kdyby se naše království sjednotila. A Nicolae je opravdu skvělá partie, to mi můžeš věřit.“

„Ale já si ho vzít nechci!“ vyhrkla jsem.

Teď už se zamračil i on.

„Já se tě neptal, jestli chceš!“ zaburácel na mě tak, až jsem se pod jeho mocným hlasem mimoděk přikrčila a do očí mi vhrkly slzy.

„Měl bys mě nechat, abych si vybrala sama,“ špitla jsem. „Muže, kterého si beru za manžela, bych přeci měla milovat.“

Otec se dvakrát zhluboka nadechl a zase si vydechl, aby se uklidnil.

„Jistě dnes odpoledne uvidíš, že se ti zalíbí.“

Kousla jsem se do rtu, aby bolest potlačila nutkání odmítavě vrtět hlavou. Jen jsem odstrčila talíř se zbytkem snídaně. Nějak jsem ztratila chuť k jídlu. Otřela jsem si slzy a potom jsem vzhlédla. Dovolila jsem se o opuštění místnosti a hned za dveřmi jsem se rozběhla do svého pokoje, kde jsem dala slzám průchod naplno. Neměla jsem nejmenší zájem o to vzít si cizího muže, kterému budu posluhovat a rodit děti až do úmoru! Princ Nicolae z Hustinu může jít s klidnou myslí o království dál!

VII

Ze spánku, ke kterému jsem se uplakala, mě probudilo klepání a Anin hlas.

„Dítě, musíte se ustrojit. Už dorazili…“ Potom vešla dovnitř a úsměv jí ztuhl na rtech. „Linette! Vždyť takhle dolů nemůžete! Podívejte se na sebe!“

Podívala jsem se do zrcadla, abych věděla, z čeho že je takový poprask, a sama jsem trochu překvapeně vyvalila oči. Od pláče jsem byla celá rudá a napuchlá, měla jsem kruhy pod očima a purpurový nos. Nakonec jsem se k šoku mé chůvy rozesmála.

„To je dobře! Aspoň se mu nebudu líbit!“

Po těch slovech se rozesmála i Ana, ale za chvíli zvážněla. „Tvůj otec by byl velice zklamaný, Linette. Alespoň se pokus být milá.“

VIII

Přišla jsem do hlavního sálu. Nic jsem neočekávala. Rodiče už tam byli a bavili se s hosty. Otec mě zpražil přísným pohledem – už jsem tu přeci dávno měla být – a já se zamračila. A potom jsem si ho všimla.

Ne, že bych čekala, že to bude krásný mladý muž, ale podle otcova vyprávění jsem si představovala Nicolae přeci jen trochu mladšího. Vypadal možná na pětačtyřicet, i když mi bylo už předem povězeno, že je sotva o deset let starší než já, nemohlo mu tedy být víc jak dvacet sedm. Připadal mi ale velice sešlý a hlavně na první pohled nepříjemný.

Strojeně se na mne usmál a uklonil se. Úklonu jsem ze slušnosti opakovala, i když se mi jen představa rozhovoru s ním téměř hnusila.

„Linette, dítě,“ oslovil mě otec, „dovol, abych ti představil tvého budoucího manžela, prince Nicolae z Hustinu.“

Zatočila se mi hlava a opravdu se mi udělalo zle. Opravdu jsem se snažila být milá, ale pouhá představa toho, že tohoto muže ještě někdy uvidím, ve mně vzbuzovala hrůzu. Nechtěla jsem tu být! Nechtěla jsem existovat!

Jakmile se mi k večeru naskytla první příležitost, vytratila jsem se z hradu ven.

Pokračování…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.