Dobývání vesmíru a první kouzelnická kolonie na Marsu
Pohled na mimozemské kolonie osídlené kouzelníky Na počátku celého osidlování vesmírných těles stojí, jak ví každé malé dítě, mladý astrolog Alexander Hufeisen, jehož otec, Karl von Hufeisen, byl kolegou Johanna Keplera. Starý šlechtic svého syna nikdy oficiálně nepřijal za svého a spolu s jeho matkou ho vyhodil ze svého domu. Avšak Kepler si chlapce zamiloval a poskytl jim tedy ubytování a práci u něj doma. Vychovával ho jako svého syna a mladý Alexander začal s věkem vykazovat neuvěřitelné nadání a ještě jako chlapec pomohl Keplerovi vylepšit a upřesnit jeho výpočty. Kepler pochopil, že takové nadání nemůže ukojit na žádné škole ani univerzitě v Německu. Požádal tedy o pomoc svého dobrého přítele, magistra Kellyho, který, jak dobře věděl, měl ve světě vědy a...
Princezna
Doporučený věk: +12 Přichází únor a sezóna karnevalů a maškarních je v plném proudu. Jaké převleky si přichystali obyvatelé jednoho sousedství a jak si poradí, až plesová světla zhasnou? První, co ráno Jill pocítila, byla prudká bolest v hlavě. Asi z toho alkoholu, co včera vypila. Nebylo ho tolik, jenže ona obvykle nepila vůbec. Pohled na roztažené záclony, jimiž prosvítalo jasné ranní světlo, ji probral úplně. S nelibostí si uvědomila, že její manžel tam není. A bylo už deset hodin. Byl to nepsaný zvyk: každé ráno ji Pete vzbudí v šest, aby mohli oba dorazit včas do práce. I ve dnech, jako byl tento, kdy Peter nepracoval, ji budil. Jenže toho dne nikoli. Nevěděla, jak to vysvětlí v práci. Byla profesorka na gymnáziu a jakákoli nepřítomnost se musela hlásit...
Přijď
„Přijď…“poslední slovo mé milé vlálo po pokoji a já na ní koukal, jako by se měla znovu probrat. Neprobrala se. „Pane Jiří, copak nám to vyvádíte? Vylezte s té skříně!“ Mudlovský lékař se podrbal za uchem a nejspíš přemýšlel, jak mi zabránit neustále lézt dovnitř. „Pane Jiří, hyml, vylezte, vždyť máte alergii na moly!“ vyděšeně vyjekla sestřička, vytáhla mě ze skříně a uložila do postele. Nevadilo mi to. Vše bylo již jedno. Miluji ten pocit, když vcházím do skříně a vím, že právě v ní mohu ukončit svůj život. Můj život, ze kterého vyprchala veškerá láska a odešla spolu s mou milou do říše mrtvých. Pomalu cítím, jak mi puch molů vlézá mezi póry v kůži, ta se začíná dusit, můj nos napuchává a napuchává, tep se zrychluje a...
Jak princezna k bohatství přišla
Příběh, jak také lze nabýt majetku…„Uááááá“, ozvalo se kdesi na stromě. Upír Brkošláp se snesl dolů (Ano, tenhle upír umí létat, je první ze své větve.) a přešlápl si, aby se ujistil, že stojí skutečně na zemi. Byla hustá tma, avšak na jeho tváři se leskly čtyři kapky lidské krve. Zasněně si pomlaskl. Vybral si tentokrát velmi mladou oběť, byla velmi chutná. No, vybral, spíš mu oběť byla vybrána. Každý v okolí věděl, že tu někde žije upír, ale nikdo nevěděl kde přesně. Jednou se Brkošláp rozhodl, že se stane užitečným a vytvoří si svou vlastní agenturu. Taky si něco vydělá a za čas (Nevím jak dlouhý, to se mi nesvěřil.) si postaví svůj vlastní hrádek, kde se stane hrabětem. (Upíři rádi získávají tituly, proto se často zdržují v blízkosti...
Černá růže
Proč uprostřed ledové planiny vykvetla černá růže? Je možné, aby drak uronil slzu? Malý příběh o dívce, drakovi a hladovém vlkovi toužícím po kousku žrádla do huby. Je to příběh nejen o lovu a pomstě, ale i o jemných citech draka a dívky. Rozepjal velká blanovitá křídla. Několikrát s nimi zkusmo zamával a vznesl se do výšky. Náporem vzduchu rozvířil čerstvě napadanou vrstvu sněhu. Neviděla nic. Musela zavřít oči, aby se jí do nich sněhové vločky nedostaly. Když se vše uklidnilo a mohla je znovu otevřít, nikde ho už neviděla. Rozhlížela se po obloze a až na pár bílých obláčků a zářícího rudého slunce na západě, neviděla nic, ani jediný odlesk na jeho rudých šupinách. Zklamání z jeho odletu ji překvapilo. Nemyslela si, že to bude tak bolet, když se jejich cesty...
Z paláce Šalamounova: To ještě měla křídla
Po namáhavých restaurátorských pracích se konečně zadařilo a s radostí vám oznamuji, že první příběh Z paláce Šalamounova je již v naší čítárně. Za jeho obnovu chci poděkovat slečně Janel Weil. Stáli před jedním z obrazů. Maličký chlapec se držel maminky za ruku a táhl ji blíž. „Maminko, maminko, pročpak ta paní pláče?“ Žena se na něj s úsměvem podívala. „Jakpak víš, že pláče? Vždyť není vidět, jak jí tečou slzičky.“ Chlapeček pokrčil ramínky a uličnicky pohodil hlavou. „Prostě to vím. Ale nevím proč. Proč pláče, mami?“ Žena otvírala pusu, aby zvědavému synkovi obraz objasnila, ovšem co chtěla říct, to se už nikdy nedozvíme. Najednou se totiž za nimi objevila mladá dívka, sklonila se k hošíkovi a zašeptala mu do ouška....
Kateřina
Kateřina… Najednou to jméno vypadalo tak cize, chladně, téměř z něj cítila hořkost, s jakou bylo psáno. Nenáviděla ho! Kateřina…Nikdy jí nechtěla být. Nikdo se jí neptal. Vždyť přátelé ji něžně oslovovali Kačenko, Kachno. To bylo tehdy. Dnes už jí nikdo jinak než slečno Kateřino neřekl. Ano, slečno! V tom byl možná ten největší problém. Zatímco její kamarádky byly šťastně vdané, měly děcka, spokojené rodinné životy (tedy až na jednu, ale ta byla zamilovaná až po uši), ona byla ve svých třiceti dvou stále sama. Ještě pořád čekala na prince. Prince, co přijede a odveze si ji do říše snů, do říše, kde se mísí vůně květin a čokolády, do říše, kde stále svítí slunce, do říše bez zla, bez tmy. Bez tmy… Ano, té se bála. Někdy v noci, když ležela a...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
