Dvě černé kočky
Bydlím na vesnici. Jednou jsem se vracela domů z hřiště a napadlo mě vzít to zkratkou. Byla to taková polní cesta. Šla jsem a najednou se na cestě objevily dvě černé kočky. Chvíli jen tak seděly a upínaly na mě svá zelená očka… Nejdřív jsem je pozorovala jak zhypnotizovaná, protože kočky mi připadaly něčím zvláštní. Nemohla jsem však přijít na to, čím to je. Udělala jsem jeden malý krůček blíž k nim a ony se obrátily a utekly. Cestou domů jsem nemyslela na nic jiného než na dvě černé kočky. Později mě napadlo, že mi vlastně přeběhly přes cestu a to přináší smůlu. Ale na takové pověry moc nevěřím, jelikož jsem narozená třináctého v pátek. Když jsem došla domů, namířila jsem si to do pokojíku. Zavřela jsem za sebou dveře a uslyšela velký rámus. Když jsem se...
Nemocnice
V naší nemocnici platí taková pověra, že první rok by v nově otevřené nemocnici neměli umírat lidé. Umírající by měli být převezeni do jiné, déle fungující nemocnice. U nás se tím lidé pokoušeli řídit, přesto se jim to vždy nepodařilo, a ač se snažili sebevíce, pár duší jim proklouzlo mezi prsty hned v prvním roce fungování… Navodilo to pověrčivou náladu, a právě proto se tu kvalitní personál moc nedržel. Do naší nemocnice se obecně chodí více méně umřít. Tuto nízkou úroveň zdravotnictví se ovšem před nedávnem rozhodla jedna mladinká doktorka změnit. Jmenuje se Dorota, přesněji tedy Dorota Hutterová, což i ve chvíli, kdy ji rodiče pojmenovávali, bylo staromódní jméno, díky kterému vždy vzbuzovala nechtěnou pozornost. Spolu s ní nastoupila do práce i nová...
Pleťová maska
Před první oficiální návštěvou Lautuse jsem neskonale trpěla. Každý se mi snažil radit, jak se upravit, aby mi to co nejvíc slušelo. Všechny ženy znaly ten zaručený způsob, jak zakrýt mé pihy a zvýraznit světlou pleť. Myslela jsem jen na jediné – rychle se dostat z jejich dosahu. Utéct od těch rukou, které mi co pět minut vjížděly do vlasů a snažily se o nový účes. Konečně se mi povedlo si najít chvilku pro sebe. Procházela jsem se lesem, když tu jsem zakopla a padla obličejem do bláta. Pleťová maska. Toliko k mému zkrášlování, projelo mi hlavou, než jsem se rozesmála.
Hořkosladce – třetí část
Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi. S pronikavým světlem policejních aut vyskočila na nohy. Chtěla utíkat, zabořit se do hlubokých lesů, stát se neviditelným duchem. Odmítala ochutnat šálek veškeré potlačované bolesti zametené pod koberec volnosti. Ale rozum přinutil bosá chodidla zůstat. Nesvedla by uprchnout před skupinou vycvičených mužů. Sklesle se zhroutila na chlapcovo rameno. „Našli nás,“ zašeptala trpce. Policisté v černi prokletých uniforem ji beze slov odtrhli, s drobným postrkáváním rusovlásku nakonec uvěznili za skla blikajícího...
Dospívání
Zavři oči, maličká, jen na chviličku a nemžourej! Já vím, zlaťoučká, jsi zvědavá, jen vydrž minutku! Vidíš, hloupoučká, stálo to za ten všechen povyk? Za ten pláč a vztek? Za to mlácení pěstičkami do imaginárních zdí? Vždyť jediné, co se stalo, je, že jsi vyrostla. Tak už přestaň plakat …slyšíš?
Amnesie
Napřed bychom si měli říci, co to taková „amnesie“ je, jelikož se to našeho příběhu týká. Amnesie je náhlá ztráta paměti… Tohle nebyla tak obyčejná „nehoda“. Někdo tam nahoře (tím myslím boha a ne svého nadřízeného) se rozhodl dát mi pořádnou lekci do života. Někdo zařídil, abych ztratil paměť. Když jsem se probudil, ležel jsem na mýtině. Ano, na mýtině uprostřed lesa o půlnoci. Na té mýtině stál (no, dejme tomu) zámek. Ten zámek už delší dobu neviděl člověka, neboť byl oprýskaný, omítka zdí se mu drolila a měl vymlácená okna. Dveře byly zabarikádované třemi prkny. Teď, když o tom tak přemýšlím, to páčidlo tam nestálo jen tak náhodou. Vzal jsem tedy páčidlo do ruky a zapřel ho o první prkno. To povolilo skoro hned. To druhé dělalo...
Konec války
Dnes končí válka, hlásá tabule na náměstí, chasa tančí. Pole zpívá elegii rudou o místě, kam raz půjdou všichni. Hřbitovní prostou hrudí vzlyky jak Růženka se budí ze sna. Spím ve slastném oddechu těch, co přežili v ořechu stínu. A ten spánek v míru dovoluje míti víru v zítřky.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
