Konec
Mé oči nevidíce jasu, jen stín a smutek v pozadí, a život tolik drahý času svůj obraz mlhou zahalí. S naprostým klidem hledící vzad, němé rty tiše zpívají, a krásnou lež nechává spát, bledou tvář s láskou líbají.
Život
Jsem život jak bárka na jezeře, jsem jak ryba ve vodě. Chci být orlem a létat a vyletět až do oblak. Chci projít mraky a dívat se do slunce, chodit po vodě a vstupovat do hlubin, hledat lásku a nalézat a pak nechat ten žár srdcem pronikat. Chci se láskou rozplynout, jak vosk taje v ohni. Chci stoupat ke hvězdám, jak touhy vznáší se tam. Chci na hory vystoupat jak laň k výšinám, toužím tě objímat a nechat se zulíbat. Jsem láskou utvořená a na věky označená, přesto jsem tápající a zaslepená. Tak často nevidím, i když se dívám, tak často mluvím a nic neříkám. Tak často mlčím, ale bouře v sobě mám. Nauč mě mlčet ve slovech, nauč mě promlouvat v mlčení. Ať dobro vidím ve své slepotě a zlo nehledám tak...
Hogwartské rozjímání
U krbu jsem seděla, do plamenů hleděla. V myšlenkách se utápěla, porůznu si vzpomněla. Na první krůčky na hradě, když jsem byla malé havráně. Malá, nesvá a vystrašená, poprvé ke klepadlu vyslaná. Stačila chvíle malá, a jak jsem byla ráda, že mezi modré poslalo mě stvoření moudré. Po čase vykoukla jsem z úkrytu, sundala svou šnečí ulitu. Život hradní získal mě, bylo mi tak krásně. Přátele jsem našla, když na sraz jsem si zašla. Od těch prvních kroků uběhla už spousta roků. Však já jsem pořád tady, ač změnila jsem trochu barvy. Avšak Hogwarts navěky i přes své záseky budu domovem nazývat, s přáteli si...
Boj v sobě
SVĚTLO. Výraz mnoha možností a mnoha dalších slov. Věc tak důležitá pro život. Důležitá pro vše, co je nám drahé. Tento děj ale není jen o tomto, je o mnoha možnostech. V okolí stál dům. Sám. Nikde okolo se nic neukrývalo a blízko nebylo nic, na co by se oko mohlo zaměřit. Dům byl prázdný, jen místy bylo pár věcí, které byly v domě ukryté několik let, možná i několik generací. Stůl. Stará dřevěná lampa. Mohutné látkové křeslo plné prachu a v něm osoba. Osoba bez emocí, bez výrazu. Bez jakéhokoliv výrazu. Ta osoba stále hleděla jen na jedno místo a člověk by si řekl, že snad už ani nežije. Osoba působila nemrtvě, avšak místy z ní bylo cítit trochu života. Dům pokrýval prach a vzpomínky. Vzpomínky tak silné, že obyčejného smrtelníka zamrazilo. Dech. Tep. Pohyb. Ten...
Olibludní sen
Měla jsem zvláštní sen. Nejdřív jsem byla normální. Jako teda přibližně normální, normální není nikdo. A pak najednou jsem byla fialová. A všechno kolem bylo fialové. Ale docela mi to i slušelo, to nebylo to nejhorší, ale bylo to divné. Ale pak! Pak jsem byla hnědá, fuj, a kolem něco zapáchalo. No a pak? Já to snad ani nedokážu napsat. Pak jsem umřela. Prostě konec. Tečka. Kaput. Duch. Já jsem se tak lekla. Sice mi hlavou proběhlo milion možností, co bych jako duch mohla vyvádět, ale přeci jenom… Ne tak rychle. Nakonec všechno zčervenalo a pak jsem se probudila. Horor!
Temnota
Posel smrti se opět probudil. Bloudí po světě a hledá své oběti, které se nedají jen tak snadno polapit – jsou to velice přesvědčiví lidé, kteří dokáží změnit rozhodnutí takřka všech. Byl jsem jedním z nich. Posel si nevybírá, jestli utrpíte škody, nebo ne, zkrátka udělá to, co je pro něj nutné. Pomalu, ale jistě z vás vykrádá vzpomínky a to, co je ve vás nejlepší, a pak to vše promění v ty nejhorší hrůzy, které vám vrátí zpět. Je to utrpení mnohem horší, než kdyby vás týrali. Nejdřív jsem si myslel, že Posel smrti je někdo, kdo mi konečně opravdu rozumí. Bral jsem ho jako rodinu, jako bratra. Míval jsem divné pocity. Cítil jsem, jak mě všichni nenávidí. V nočních můrách se mi zjevovaly tváře lidí, které jsem dobře znal a miloval. V těch snech mě ponižovali...
Letní výlet
Co všechno se může stát, když se jedete se svou kamarádkou podívat na místo, kde jsou lidé divní a všechno kolem nevídané? My se konkrétně podíváme do vesničky Hororboom. Když jsem se se svou kamarádkou Jacqueminou sešla u mostu nedaleko městečka Stephorf, věděla jsem, že je něco špatně. Jak jsem to poznala? Jednoduše. Místo aby na kole jela, tak šla vedle něj. „Jacquemino, co se děje?“ zeptala jsem se jí s údivem. A než stihla odpovědět, prohodila jsem mezi zuby: „Ke všemu jdeš pozdě!“ „Vím, já vím, omlouvám se,“ pravila s lítostí Jacquemina. „Máti na mě chtěla hodit úklid nádobí a než bych nasadila novou gumu na kolo, chytla by mě a…“ No jo, zase ten její mladší bráška, pomyslela jsem si. Vždycky zlobí,...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
