Lord Kostlivec
Byl jednou jeden Lord Kostlivec, kterého se všichni báli. Neměl rád zlé lidi, kteří ho častovali špatnými jmény. Byl hodný kostlivec, který chtěl pomáhat lidem. Jednou se šel podívat, kde by mohl pomoct, když tu uviděl jednu matku se synem na ulici. Rychle tam běžel a zeptal se: „Nepotřebujete pomoct?“ Matka s dítětem se ulekla a začala utíkat, protože se ho bála. Lord Kostlivec byl zklamaný a chtěl s tím něco udělat. Řekl si: „Použiji nějaké kouzlo, abych se proměnil v obyčejného kouzelníka.“ Tak se také stalo. Vyvolal kouzlo a ve vzduchu se začaly tvořit malinké barevné hvězdičky, které na něj začaly padat, a Lord Kostlivec se přeměnil na člověka. Byl to silný, pohledný muž s pláštěm, který mu sahal až k patám. Šel se projít do lesa, jestli tam není nějaký...
Droga lásky
Po tváři linou se mi slzy, cítím pocit viny, neviděla jsem to dost brzy, že náš vztah je jiný. Tvá sladká rudá ústa toužím líbat, chci slyšet ty sladké řeči. Vábíš mě, až se nedokážu dívat, jak tvé oči na mě ječí. Tváře mám jako rumělky, že barvu přiznala jsem. Kreslí duhové pastelky, co bylo jenom snem. V tvých očích vidím spásu, ale já jsem peklo tvé. Nemáme dostatek času, bys odpustil činy mé. Jsem prolezlá lstivými hady a jediný čistý cit je úleva, že jsi tady. Droga, nablízku tě mít.
Modrá lilie
Zamilovaná dívka, jež přišla o toho, koho milovala. Přesto naděje umírá poslední a i ona se dočkala vysvobození ze smutku. Probudila jsem se. Bylo krásné ráno ozářené ranním sluncem, které do mého pokoje pronikalo skrze zatažené záclony. Paprsky slunce dopadaly na koberec a vypadalo to doopravdy zajímavě. Rozhlédla jsem se po pokoji. Opatrně a pomalu jsem se zvedla z postele a roztáhla záclony. Okamžitě se mi do očí opřelo ostré sluneční světlo jarního slunce. Přimhouřila jsem oči a pak to uviděla. Vázu… Vázu plnou vody… Vázu, ve které se na slunci třpytily orosené květy lilie. Barva květů byla opravdu nezvyklá, protože byla modrá. Tmavě modrá, skoro totožná s barvou mích očí. Zahleděla jsem se z okna našeho domečku u lesa a usmála se při pohledu na louku před...
Erben Merlin Vodník
Ráno, raníčko panna vstala, pěkně se našminkovala. Vlasy v drdol vyčesala, krátkou sukénku si vzala. „Půjdu, matičko, trochu ven, dneska slunečný je den. Mám hodně bledá líčka, neuškodí mi sluníčka.“ „Hlavně nechoď na jezero, víš, že včera zapršelo. Bahna tam bude trochu více, zašpinila bys střevíce.“ „Nepůjdu, matko, k jezeru, včera tam viděli příšeru. Jako vodník vypadala, z šosu voda mu kapala.“ „Vidím, že rozumná jsi dcera, vážně pršelo dost včera. Projdi se pěkně středem města, tam je jistě suchá cesta.“ Je 21. století, procházky k jezeru neletí. Dcera však vidí východisko, jde se svíjet v rytmu disco. Vítězství v kategorii Umělecký počin roku 2015 v rámci Udílení novinářských...
Těžký život
Začal další den a sním i další práce. Vylezla ze své postele a šla pomalu ven. Chtěla by dál spát, ale nemohla. Kdyby nepracovala, tak by se to královně nelíbilo, a jí by se zas nelíbilo, kdyby se to královně nelíbilo. No co, jejím údělem bylo královně sloužit. Vyšla ven. Ranní slunce zase pálilo jako čert. Šla dál a dál. Musela něco najít. Něco užitečného. Jenže všude bylo absolutně vybíleno. Všechno, co bylo v dosahu, už vysbírali ostatní. Musela tedy jít dál. Ano, konečně něco zahlédla! Když přišla blíž, zjistila, že je to jen další stavební materiál. Ten se sice hodil vždycky, ale přeci jenom by dnes chtěla donést něco zajímavějšího. Nějaké jídlo. Jenže je taky škoda tady přeci nechat takové množství materiálu. Rozhodla se. Teď pobere co nejvíce stavebního...
Noční obloha
Chladný noční vánek mi čechral vlasy, jako to dělal pokaždé, když jsem vylezla ven z domu v nekřesťanskou hodinu. Jsem insomniak, takže místo spánku se v noci jen tak potuluju okolo domu. Prostě nemůžu usnout. Ale mně to nevadí, nejsem unavená. Nikde nikdo není, všude klid a mír. Máte pocit, že jste na celém světě sami, je to takový… zvláštní a uklidňující pocit. Měsíc vesele svítí na obloze, sem tam zmizí za mrakama, ale jinak tu stále je… Se mnou… Pro mě… Vždy tu je. Kolikrát na něj fascinovaně hledím a myslím si: Je to vůbec možné? Může být něco tak nádherného? Svit Měsíce je to nejkrásnější, co moje oči kdy mohly spatřit. Jsem jím naprosto okouzlena, ohromena. Jdu pomalu za dům a sednu si na ručně vyřezávanou lavičku od strýčka Boba,...
Uteč, dokud můžeš!
Probouzím se na temném místě v zchátralém domě. Je noc. Cítím drobnou zatuchlinu a zvenku slyším bubnování kapek a rány blesků. Co tu vlastně dělám? A jak jsem se sem vůbec dostala? K dispozici mám pouze svou hůlku a odvahu. Trochu se začínám bát. Jsem ale nucena vstát a odebrat se ke dveřím. Ve tmě mám nejrůznější vidiny. Pomocí hůlky vytvořím drobné světlo, které mě bude doprovázet. Připadá mi, jako by mě někdo sledoval. Raději se neotáčím a jdu dál. Vezmu za kulatou kliku starých dveří a vyjdu na chodbu. Na stěnách jsou jen kusy strhaných tapet a poničených obrazů. Koberec na podlaze je ohořelý a dolů vedou dlouhé schody. Tep se mi zrychluje každou sekundu a mám pocit, že vyletím z kůže. Srdce cítím až v krku a nohy mě téměř neposlouchají. Co teď? Mé těžké...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
