Živelné rande
Zemské anonymní drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Kdysi dávno, když byl svět pouze směsicí elementů, se mladý Země rozhodl pozvat slečnu Ohnivou na rande. V baru si k ní přisedl a laškovně řekl: „Čau kotě, dnes vypadáš vážně žhavě. Koukni na mý svaly, že ze mě jde strach? Haha, ze mě, chápeš?“ Ohnivá se otočila a odpověděla: „Hele, Země, neříkám, že se mi tvůj zemitý humor nelíbí, ale víš, ty jsi občas vážně natvrdlý.“ Země si uvědomil, že tohle by stejně nefungovalo, a šel pozvat na rande slečnu Vodu. Netrvalo dlouho a vznikly řeky a moře… Inu, díky Bohu, že se Země nedal dohromady se slečnou Ohnivou. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Když nás povolá zase zpátky…
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „No, tohle bylo nejblíž, co jsem se kdy dostal k infarktu. Tohle už znovu nedělejme.“ „Baxtere. Právě jsme se propadli bůhvíkam podlahou jeskyně. Myslíš, že jsem to plánoval?“ pozvedne tázavě jedno obočí, vyhrabe se na nohy a začne malou místnůstku obcházet kolem dokola, snad v nějaké bláhové naději, že najde východ. Z mého pohledu to moc nadějně nevypadá. Kam dohlédnu v mlhavém světle baterky, jsou jen chladné skalní stěny, pokud nepočítám tu hromadu kamení, která přiletěla s námi. Naštěstí však dopadla jako první. Se zaťatými zuby se trochu nadzvednu, ale nepokouším se vstát. Aniž bych to zkoumal nějak podrobněji, vím, že tahle noha je zlomená. S tichým syčením se opřu o zeď a pomalu vydechnu. „Co kdybys zvedl...
Zrození
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Všude je klid. Žádný zpěv ptáků. Ani bzukot pilně pracující včelky. Na stromě se nepohne ani lístek. Panuje bezvládí. A přece se něco děje. Tam, uvnitř té malé hromádky hlíny zahřáté teplým slunkem. Člověk by řekl, že je ta hrouda zeminy bez života. Ale opak je pravdou. Malý, nenápadný pohyb. Okem téměř nezaznamenatelný. Ven se z té temnoty na světlo boží dere maličká rostlinka, jejíž semínko se tu v podzemí schovalo minulý podzim. Lísteček je velký asi jako hlavička mravence. Přesto je v tom kousku organické hmoty skrytý obrovský potenciál. Potenciál překonat všechny nástrahy velkosvěta a vyrůst co nejblíže slunci. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Oběť pro Gaiu
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Zabořila nohy do písku a zavřela oči. Slunce pražilo jako obvykle a její pokožka byla každým dnem tmavší a tmavší. Trochu se zachvěla. Den sklizně se blížil a začínala být nervózní. Šestnáct let se jí dařilo před božským osudem unikat a čekal ji poslední rok, kdy se bude nervozitou třást, zda náhoda nevybere její jméno. Večer se v doprovodu své matky a otce vydala k soše bohyně Gaii. Několik lidí stále klečelo před pískovou sochou a se sepjatýma rukama tiše promlouvalo modlitby. Cassie se usmála na své rodiče a připojila se k davu mladých lidí, který se houfoval před sochou. Pohlédla na starostu města, který pomalu přicházel ke stolku, na kterém byla postavena dóza s papírovými lístky. Cassie dobře věděla, že...
Na dotek
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Je tak veliká, obrovská, tak blízko. Jako by stačilo natáhnout ruku a bříšky prstů se jí zlehka dotknout, pohladit ji. Vnímat její roztodivnou vůni, všechny barvy a zvuky! Cítit lechtání slunečních paprsků na holé kůži a vdechovat do plic chladivý svěží vzduch. Dotknout se bosýma nohama trávy zkropené ranní rosou. Jako by stačil jediný krok, a mít to všechno a mnohem víc. Zhluboka si loknu z láhve, než ji postavím vedle sebe na zem. Odvrátím pohled od jediného okna v kabině, protože mi to drásá srdce. Nesnesu déle ten pohled. Ne, když vím, že z této vesmírné lodi není úniku. Redakční úpravy provedla Helenia...
Procházka
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Jdu. Jdu bosa. Někde jsem ztratila své boty. Našlapuji opatrně a s respektem k zemi, kterou mám pod sebou. Nejdříve mě na chodidlech šimrají stébla zelené trávy. Potom, jak přecházím přes pole, se tráva mění v posečená stébla. Jsou krátká a pevná, píchají do nohou. Bolí to. Přejdu pole. Cesta. Drobné kamínky mě trochu masírují, ale není to tak nepříjemné jako ta stébla na poli. Vlastně je to úleva. Cítím, jak se mi písek zadírá pod nehty. Skřípe. Je to nepříjemné pro uši. Chodím bosa ráda. Zkoumat tu různorodost pode mnou mě baví. Užívám si přírody. A té krásné země. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Chlapec, který miloval vesmír
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vždycky byl zvláštní. Zvláštní, ne divný. „Divný“ zní ošklivě. S Markem jsme se znali od kolíbky a za celou tu dobu jsem si nikdy nemyslela, že je divný, dokonce ani v takovém tom věku, kdy jsou pro holky divní všichni kluci. Jeho nikdy moc nezajímaly bitky, auta, holky – takové ty věci, které kluci milují a holky to nechápou. Měl vesmír. „Napadlo tě někdy, jak málo stačí k tomu, abysme umřeli?“ ptal se mě jednou večer, bylo nám asi čtrnáct. „Stačí jedno vesmírný těleso a BUM – mrtví.“ „Hele, podle mě spíš umřeš po cestě do školy než kvůli harampádí tam,“ ukázala jsem na tmavou oblohu nad námi. „A co harampádí tady? Na Zemi?“ Zněl zvláštním způsobem bezmocný. Miloval Zemi. Tu modrou planetu ve vesmíru, ne místo,...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
