Větrná píseň
Vzdušná báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Stébla trávy se kymácejí, k severu se naklánějí. Tam se právě bratři bijí, o velké dědictví bojují. Pár havranů nad jejich hlavami prolétne, a čeká, který z bratrů dřív padne. Starší – urostlý a statečný, otcova pýcha, a mladší – zpěvák a umělec, už sotva dýchá. Vítr smutnou píseň hvízdá si, doma matka chlapců stýská si. Havrani v pařátech zlé zprávy roznáší, že daleko za lesem padli královští hoši. Jemný vánek laská kadeře bratra staršího, i jeho soupeře. Větřík si písně notuje dál… Kdo bude náš další...
Zúfalé riešenie
Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Prečo to robíš?“ Utrela som nôž od krvi. „Mistovi sa nepáčiš.“ „Viem. Ale prečo ty?“ „Aby mi vymazal spomienky, samozrejme.“ „Urobí ťa Otrokyňou. Stratíš sama seba.“ „Bola som obeťou epidémie pneumorozy. Keď ma v nemocnici navštívili rodičia, prestala som dýchať. Odvtedy, vždy keď vidím ich tváre, bielu farbu či mi zazvoní v uchu, vrátim sa tam. A to je len zlomok príkladov. Dennodenne dookola cítim, ako bezúspešne lapám po vzduchu, ako pomaly umieram. Bez Mista sa stratím nenávratne.“ „Myslíš si, že ťa niekto zachráni.“ „Retriever nie je mýtus, je môj bratranec. Posledné slová?“ „Medzi Otrokmi mám vnuka. Prosím, zachráňte...
Za hranicemi IV – Vzhůru do oblak
Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Pokračování příběhu Za hranicemi III – Záhadné setkání (živel země). Leovi se Elvířina vykouzlená jahoda velice líbila. Jeho široký úsměv mu rozjasnil celý obličej. „Jsi šikovná. Moc šikovná,“ pochválil dívku. Těch pár jednoduchých slov způsobilo, že se Elvíra cítila jako v nebi. Leo ji pochválil! Nikdy by nevěřila, že jí slova cizího člověka mohou udělat takovou radost. Vždyť to jsou jenom slova… Následně si uvědomila dvě věci. Za těmi slovy se schovávalo uznání. Nebylo to lehké, naučit se tuto dovednost. A za druhé, Leo nebyl cizí člověk. Byl její učitel a rádce a ona k němu cítila úctu. Od člověka, kterého si vážíme, je pochvala o hodně sladší. * „Dnes se naučíš létat,“ řekl Leo jednoho rána. Nebe bylo jako...
Šťastný pád
Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Město se probudilo do jednoho z velmi horkých dnů. Anna byla plna nadšení. Dnes je tak krásný den, jako stvořený pro koupání. Anna si sbalila potřebné věci a vyrazila. Oblékla si barevné tričko a lehounkou letní sukni pod kolena. Cestou po pohyblivém schodišti však najednou zafoukal silný vítr. Sukně se začala nadouvat a rychle zdvihat. Anna se ji snažila prsty zachytit. Potřebovala k tomu obě ruce a tak se pustila opěradla. Náhle však vítr zafoukal silněji a Anna ztratila rovnováhu. Chvíli letěla vzduchem, vítr jí hvízdal kolem uší. Najednou ji zachytily čísi silné ruce. Tak Anna poznala svého budoucího...
Vichřice
Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Všude kolem mne je křik. Lidé utíkají domů, ani tam ale vlastně nejsou v bezpečí. Lámou se stromy, létají věci, popolétávají dokonce i auta. Je to vlastně docela děsivé, ale já to s jakýmsi podivně zvráceným zájmem pozoruji, jako by se mě to vlastně netýkalo. Cítím se docela v bezpečí, i když kolem mě jančí lidi a lítá doslova všechno. Napadne mě trhlá myšlenka, jestli to nemá něco společného s mým jménem – Gale. Vichřice. A hned si za to málem nafackuju – vždyť to zní jako něco z hlavy mý pošahaný tety! Jenže… Neměla teta přece jen pravdu? Existuje nomen omen? Redakční úpravy provedla Helenia...
Prosím, řekni jim, že…
Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vidím slunce. Jasná zář mi vhání slzy do očí. Nebo možná pláču bolestí. Hledím nahoru, protože vím, že opačným směrem hezký pohled není. Cítím teplo. To ze mě pomalu prchá život ven na nehostinnou půdu, do které vsakuje. Prsty zatínám do hrubé látky kabátu, marně se snažíc vytáhnout fotografii z kapsy. Slyším střely, snad někde v dálce. Slyším vítr a obracím k němu svou poslední naději. Prosím jej bez přestání, aby mi byl poslem. Protože nikoho jiného nemám. Protože jsem slíbil, že se vrátím já a ne vlajka a zradil jsem je. „Prosím, řekni jim, že jsem je měl rád.“
Nové hobby
Vzdušná báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Je tady víkendové ráno a jak je na nástěnce psáno, koná se dnes trénink kolejní, kde jména na zápas se zveřejní. Já o zápase zdát si jen můžu, vždy při lítání roztrhnu si blůzu, jsem totiž děsné poleno, co je napříč vzduchem meteno. Včera však přislíbila mi kapitánka, že ze mě nebude dělat jelimánka, půjčí mi totiž koště závodní, to prý mi pády na zem odškodní. V noci lehce odolávám spánku, jistě teď slíznu všechnu smetánku, už v brzkém jitru hradem kvačím a u toho chléb se salámem svačím. Hřiště je zatím pusté a prázdné, slyším jen svoje kroky rázné, usednu na koště, odrazím se hned a rázem cítím, že létání je med. Kličky, zatáčky, všechno je psina, vůbec už nevěřím, že je to dřina, famfrpál chtěla jsem hrát...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
