Odchod duše
* Srdce mi už přestává bít, a já přestávám snít. V očích už jen smrt. nechce se pohnout ani prst. Do náruče smrt jdu, a na onen svět lezu. Zpět se ohlédnu, a své tělo zahlédnu. Bez duše na zemi ležím, komu na mě záleží? Ke svému tělu lezu. „Konečně mrtvá,“ hlesnu. V zádech mě silně bodne, a chvíli čekám, co se stane. Křídla mi stoupají ze zad, hned potřebuji jednu z dalších rad. Na onen svět odcházím, za sebou svět, z kterého pocházím. Bílá záře se ke mně vine a celá se mnou...
Na dovolené
„Miláčku, vstávej, už je skoro čas na oběd.“ Hrouda vedle mě jen něco nesrozumitelného zabručí. Ztlumím televizi a posadím se na posteli. „Ale no tak, za chvíli nejspíš dostanu hlad,“ šťouchnu do peřiny tam, kde si myslím, že to nejvíc zabolí. „Pět minut,“ ozve se rozespale zpod polštáře. „To určitě,“ protočím oči a natáhnu se pro ovladač. Přepínám mezi pěti dostupnými kanály, až se nakonec rozhodnu pro starý film s Oldřichem Novým a natáhnu se. A proč by ne, zaháním rychle provinilé myšlenky. To že jsme v lázních přeci neznamená, že mezi snídaní a večeří musíme opustit hotelový pokoj, ne?
Z deníku zdravotní sestry – Duha
Byl to obyčejný pracovní den. Služba se chýlila ke konci. Počasí venku se zbláznilo. Chvíli lilo, chvílemi se dralo slunce mezi mraky. A tak se to pořád střídalo. Už jsem byla opravdu unavená. Zbývalo jen posbírat po večeři a rozdat večerní infuze. Pomalu jsem obcházela pokoj po pokoji. Utřít stůl, napojit kapačku, rozloučit se. Další pokoj. Mé oči však spočinuly na okně. Za oknem se zjevila duha. Ale tak obrovská a silná! Obklopovala doslova celé město. Takovou jsem ještě neviděla. Ihned jsem si ji vyfotila na památku a dlouhou chvíli na ni hleděla. Naplňovala mě krásou a příjemným klidem. Pak jsem došla na pokoj, ve kterém ležela již druhý měsíc paní. Měla hrudní drén, plíce se ne a ne roztáhnout. S dopomocí chodila. Byla smutná a unavená. Uklidila jsem po...
Očarovaný náramek
Měla pocit, jako by Patricka viděla v novém světle. Dřív to pro ni byl otravný chlapec, který za ní stále chodil jako stín. Včera se však na jejích narozeninách něco změnilo. Jako kdyby prozřela a od té chvíle myslela jen na něj. Zrovna šla za ním, měla totiž pocit, že s ním být musí. Že kdyby jen chvilku dál otálela, tak to nevydrží. Zazvonila a dveře domku se otevřely. Jako kdyby na ni už čekal, ihned ji přivinul do své náruče. Když ji po delší době pustil, v očích mu svítila jiskra, která jí brala dech. Jako kdyby mu tam zářily dva diamanty. Úsměv, který jí vyvolal šimrání v žaludku, by jiným nahnal mráz na zádech. Omámeně na něj zírala a nedokázala ani promluvit. Když ji pak požádal o obě ruce, ani nemrkla okem a nastavila mu je. V koutku mu trochu cuklo,...
Zelená lesní pokrývka
Sestřičky musí opravdu hodně odpočívat. Jak psychicky, tak fyzicky. Je potřeba načerpat energii. Hodně energie. Protože ji v práci rozdáváme, a ne málo. Abychom byly usměvavé, empatické, vyrovnané a silné, je potřeba se věnovat jak tělu, tak duši. A sama za sebe musím říct, že mi k velké vyrovnanosti pomáhá les. Les umí být doslova kouzelný, pohladí duši, vyrovná rozborcenou rovnováhu a dodá tolik potřebnou sílu a energii. Chodím do lesa moc ráda. S mou nejlepší kamarádkou – se psem, jmenuje se Tara. Vždycky, když vezmu vodítko, radostně poskakuje a už peláší ke dveřím. Chodíme celý rok do lesa. Tady, kde u mudlů žiji, jsou lesy nádherné. Nejkrásnější je ale sledovat, jak se les mění. Na jaře se začíná všechno probouzet, rostliny i stromy opatrně vypouštějí...
Prvenství
Maximo o sobě rád tvrdil, že je cílevědomý a houževnatý. Byl velice soutěživý a prostě nerad prohrával. Aspoň tak sám sebe viděl. Zbýval mu už jen kousíček, aby se dostal na vrchol sopky Bromo. S každým krokem se mu do mysli vkrádaly vzpomínky posledních dnů, týdnů, měsíců a let. Jak v práci sabotoval své kolegy, aby dostal povýšení. Jak na závodě s kamarády běžel tajnou zkratkou, aby doběhl první. Jak zanechal svoji matku doma samotnou, aby na její narozeniny mohl vidět předpremiéru skvělého filmu. Jak lhal svému otci, aby byl v jeho očích lepší než jeho sestra. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Maximo už byl příšerně unavený, ale nevzdával se. Právě se pohádal se svojí přítelkyní, která už nemohla dál a chtěla si odpočinout. Tak ji zanechal dole u cesty a...
Temnota
Dnes to nebude lehký příběh. Bude smutný. Moc smutný. Kdo nerad smutek, prosím, nečtěte dál. Tento příběh vypráví o třech ženách a jednom pokoji. Na oddělení vládl obyčejný každodenní ruch a shon, sestry a ošetřovatelky pobíhaly sem a tam, všude okolo vonělo prádlo a dezinfekce. A pak tu byly ještě vůně, které jste necítili nosem, ale srdcem. Strach, bolest, beznaděj. Každodenní boj o přežití, boj s nemocí, boj s bolestí, se samotou. A to vše se střídá a prolíná s čím dál větší intenzitou a pravidelností, až se dech zadrhává a srdce trne bolestí a lítostí. Již to není jako dřív. Vzpomínám na své začátky. Jen čas a zkušenosti dělají ze sestry sestru lepší, jen čas umí prohloubit její skutečnou podstatu a empatii a teprve čas ukáže, zda volba být sestrou, byla...