Příběh nesmrtelnosti – N

2. kapitola – Já mám vždycky pravdu!

Já jsem… tedy, kdo vlastně jsem? První, co jsem uviděla, když jsem se ve své poloze ležmo porozhlédla, byly nohy. Ano, docela malé nohy v roztomilých měděných střevíčcích. A jak tak můj pohled stoupal vzhůru, spatřila jsem nejprve splývavou kaštanově hnědou sukni, utažený vyšívaný živůtek, dlouhý, bledý krk a pak strohý obličej, rámovaný zlatými kadeřemi. Ta osoba přede mnou se lehce zamračila a nevraživým pohledem svých chladně modrých očí mně úplně přišpendlila k zemi. „Vstaň!“ To nebyla prosba, to byl rozkaz. Ten ledový tón mě zamrazil až někde v morku kostí. Potupně jsem se sbírala ze země. Jak jen můžu bejt takový pako?! Pomalu jsem se vyškrábala na nohy. I přes moji novou výšku jsem té ženě před sebou sahala někam k ramenům, ale i kdybych...

Autor : Janel Weil dne 01/19/2009 | Příběh nesmrtelnosti - N | 0 komentářů

1. kapitola – Když se plní sny

Kdo by si nepřál mít tělo modelky…:) „Prober se, no tak, otevři oči!“ Někdo mi povykoval nad hlavou a přitom cloumal mým ramenem. To je určitě máma. Zase mně nemůže nechat chvíli na pokoji, proboha, vždyť víkend jsou jen dva dny v týdnu, jen dva dny můžu spát podle libosti… a ona mě ani teď nemůže nechat v klidu. Rozhodla jsem se na její ranní šikanu nereagovat a semknout víčka ještě pevněji. „Tak už vstávej, nemám tu pro tebe celý den!“ Dneska je nějaká neodbytná, co to do ní vjelo?! Ale vždyť to vlastně vůbec nezní jako mamka… A najednou mi to všecko došlo. V hlavě se mi vynořila zima, pak cesta autem, kvílení pneumatik, náraz a ta hnusná tma. Prudce jsem otevřela oči a posadila se, až ta osoba třesoucí mojí paží...

Autor : Janel Weil dne 01/12/2009 | Příběh nesmrtelnosti - N | 0 komentářů

Prolog

Cesta do tajemné říše elfů začala vlastně docela obyčejně… Byl mrazivý zimní podvečer a já znuděně sledovala obrovské sněhové vločky zasypávající okno mého pokoje. Nechápu, co na té bílé nádheře všichni vidí. Zimomřivě jsem se otřásla, jen pohled na zamrzající svět venku mě donutil dojít si pro svetr. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že zalezu do teploučké postele, když moje úvahy přerušilo mamčino zaklepání. „Kačko, pojď, pomůžeš mi s nákupem, sama ty tašky tahat nebudu.“ Otráveně jsem se zvedla ze země. Už jsem chtěla něco namítnout, ale mamčin dobře mířený pohled mě zastavil. „Mno jo, vždyť už běžim.“ Rychle jsem ze skříně vyhrabala tu nejteplejší bundu a vyšla ven před dům. Mamka na mě několikrát netrpělivě zablikala světly naší...