Booth – část 2.
„Neotvírej. Prosím. Teď ne,“ zaškemral Ethan. Jako kdyby to bylo potřeba. Splnila bych mu jakékoli přání. Ale klepání se ozývalo dál. „Jen chvilku,“ zašeptala jsem mu do ucha a s příslibem věcí budoucích odešla otevřít příchozím. Tak jsem taky udělala. Už vzápětí jsem toho měla hluboce litovat. „Sakra.“ Proč jsem si raději uši nevyškrábala! Při pohledu na ty dva mi doslova ztuhla všechna krev v žilách. Sotva jsem se zmohla na krátké zvolání: „Zlatko!“ Ethan mě znal dokonale. Od každé malinké pihy až po nervózní protáčení snubním prstýnkem. Proto velmi rychle pochopil, že manželské radovánky musejí počkat, a začal se urychleně oblékat. Ale tu naprostou paniku v mém přiškrceném hlase by rozpoznal každý. Ano. Dokonce i naprostý sociopat. Třeba jako tady Darius. Ten...
Netvor a princezna – část třetí: Linette 2/2
III „Zbláznila jste se?“ zamračil se na mne. „Víte vůbec, co říkáte? Myslíte si, že je to jednoduché? Myslíte si snad, že když odejdete se mnou a někdo na to přijde, že bude jednoduché se vrátit zpátky? Chcete strávit zbytek svého života jako vyhnanec? Jako já?“ Na okamžik jsem zaváhala. Co když má pravdu? Co když odejdu a už se nikdy nebudu moci vrátit? Ale na druhou stranu, myšlenka na prince Nicolae z Hustinu jen vyživovala moji touhu odejít. „Jsem princezna,“ řekla jsem se vztyčenou hlavou. „Kdykoliv zatoužím jít domů, ať budu jakkoliv daleko, každý mě sem jistě milerád doprovodí.“ „No, to máte nejspíš pravdu,“ uznal Sebastian po chvíli přemýšlení. „Ale i přesto nevím, jestli odejít se mnou je ten nejlepší nápad. V mé společnosti se nespí v měkkých a čistě...
Netvor a princezna – část třetí: Linette 1/2
I To zvíře… Ta věc… Odněkud se to vynořilo, strhlo ze mě toho nenechavého opilého muže a vzápětí se s ním válelo po zemi. Zůstala jsem stát u zdi jako přibitá. Nedokázala jsem se ani pohnout, jen jsem stála, oči dokořán, pootevřená ústa. Skoro jsem i zapomínala dýchat. Pozorovala jsem scénu před sebou. Ten netvor držel muže pod sebou, svým obrovským, krvácejícím tělem doslova přišpendlil muže k zemi. Těžkýma rukama – nebo to byly spíš tlapy? Rozhodně na nich byly drápy! – drtil štamgastovi ramena. Ten řval a prosil o slitování, ale zdálo se, že netvor se mu právě snaží tesáky rozdrásat hrdlo. A potom na mě krátce vzhlédl. Jako by se chtěl ujistit, že mi nic není. Že jsem v pořádku. A já zahlédla ty zlatavé oči. To snad… „Sebastiane…“ vydechla jsem. Musela jsem to...
Povídky z rezavého hrnce – 1. díl
Série povídek na pokračování s křížovkou na konci. Jak to bude dál? Luštěte a zjistíte to… Sára Crewbaltová žila úplně normální život ve svém světě Strangebathnu. Tedy do té doby, než se v portálu do lidského světa udělala malá škvíra, ona skrz ní proklouzla ven a poznala svoji životní lásku. A když se nyní cvičí ve zdejším hradě, aby předávala zprávy své rodné zemi, začne se dít plno malých náhod, které na sebe navazují. Jak to dopadne s jejím světem? Byl průměrný trénink, takový, jaké jsem s Edwardem zažívala den ode dne. Šerm, šerm, pauza, běh a zase šerm… A to vše jsme prováděli bezchybně. Já, utajená učednice, a on, velitel stráží. Riskovali jsme pro sebe život toho druhého – a proto to bylo tak zábavné. Už mi ani nevadily nakrátko ostříhané...
Za hranicemi IV – Vzhůru do oblak
Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Pokračování příběhu Za hranicemi III – Záhadné setkání (živel země). Leovi se Elvířina vykouzlená jahoda velice líbila. Jeho široký úsměv mu rozjasnil celý obličej. „Jsi šikovná. Moc šikovná,“ pochválil dívku. Těch pár jednoduchých slov způsobilo, že se Elvíra cítila jako v nebi. Leo ji pochválil! Nikdy by nevěřila, že jí slova cizího člověka mohou udělat takovou radost. Vždyť to jsou jenom slova… Následně si uvědomila dvě věci. Za těmi slovy se schovávalo uznání. Nebylo to lehké, naučit se tuto dovednost. A za druhé, Leo nebyl cizí člověk. Byl její učitel a rádce a ona k němu cítila úctu. Od člověka, kterého si vážíme, je pochvala o hodně sladší. * „Dnes se naučíš létat,“ řekl Leo jednoho rána. Nebe bylo jako...
Netvor a princezna – část druhá: Sebastian 2/2
IV Neříkala nic, místo toho se rozešla směrem ke mně. Uteč. Zastavila se jen kousek přede mnou. Přes hlavu jsem měl kápi a všude byla tma. Nemohla ani vidět moji tvář. Jen trochu zlatavé oči. Zvláštní, jak se změnily. Co si pamatuji, bývávaly zelené. „Jména jsou důležitá. Dělají nás lidmi.“ „Možná nejsem člověk, slečno.“ „Člověka poznám.“ Stála si za svým. Opravdu to začíná být nebezpečné – UTEČ. Mlčel jsem. „Povíte mi své jméno,“ řekla pomalu, „když vám já povím to své?“ Překvapilo mě to. Tak moc jí záleželo na mé totožnosti, že byla ochotna porušit společenské konvence? Každopádně, jako by na ně kdy dbala. „Ano,“ řekl jsem po chvíli váhání. „S tím bych, myslím, mohl souhlasit.“ „Jsem Linette.“ „Sebastian.“ Viděl jsem, jak se usmála. „Sebastian,“ zopakovala...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
