Přítel Vítr

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Větře, větříčku, děkuji, že hladíš naše tváře, když nás srdce bolí. Díky tobě nejsme nikdy sami, jsi kolem nás a v nás a s každým nádechem se s námi mazlíš. Na jaře přivaneš první vůně probouzející se přírody a krásné aroma květů. V teplých letních dnech, kterých je víc a víc, nám přinášíš úlevu a odpočinek od nesnesitelného žáru. Skoro jako kdybys plamen slunce sfoukl! Na podzim točíš listy v barevných spirálách, rudých a zlatých, aby se nám po slunci nestýskalo. A v zimě zas nám dáváš radost, když s vločkami tancuješ. Vždy víš, jak člověka potěšit a smutky odvaneš.

Let

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Pozoruji mraky, nádherné zkondenzované krystalky vody, a mysl se mi pomalu vyprazdňuje. Jedna za druhou opouští myšlenky mou hlavu, plují, vlastně letí, pryč z mozku, celé mé tělo se pomalu uvolňuje a otupuje. Starosti, jež mě tíží celé týdny, se najednou zdají být nedůležité, ba dokonce nicotné, zůstává prostor jen na hezké věci. Jako na filmovém plátně se mi zobrazují nejkrásnější momenty života, zážitky s blízkými, radostné noviny střídají jedna druhou. Jak pluji vzduchem, není čas ani nálada na negativní myšlení. To je moc těžké, zůstalo dole, blíž k peklu. Letím letadlem, nad hlavami všech, a cítím se neskutečně...

Tragédie

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Stála jsem na kopci nad naší vesnicí. Vlasy mi vlály ve větru a ve vzduchu byl cítit déšť. Otočila jsem se k vesnici, nebo spíš k tomu, co z ní zbylo. V očích se mi zaleskly slzy. Vrátila jsem pohled zpět na les za vesnicí. Jak krutí lidé dokáží být. Kdyby ti vojáci nepřišli, mohla bych teď být se svou rodinou. „Lunno, počkej!“ Otočila jsem se za zdrojem zvuku a uviděla jsem Niama – sousedovic chlapce. „Ty žiješ?“ zeptala jsem se ho. „Probral jsem se před chvílí a uviděl jsem tě tady. Co máš v plánu?“ „Ještě nevím.“ „To jsme dva.“ Redakční úpravy provedla Helenia...

Co je to vzduch?

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Většina lidí o tom nepřemýšlí. Vzduch není vidět, nevnímáme jeho pohyb, prostě ho ignorujeme. Málokdo si však uvědomuje, jak rychle se vzduch pohybuje. Co by se přihodilo, kdyby se nehýbal alespoň tak rychle, jak se pohybuje Země? Co by tu zůstalo? Nic! Bratr říká, že vzduch je účinnější abrazivo, než člověk. Jen si to představme. Země se točí, vzduch se nehýbe. Jak dlouho bude trvat, než ve vesmíru zůstane místo naší krásné, modré planety malý obroušený šutr? Hloupá otázka? Možná. Ale je třeba si občas takovou položit. To proto, abychom se občas zamysleli nad zdánlivými banalitami a přestali být...

Cesta do neznáma

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Křečovitě se drží, když se zvedá vítr. Není sám, drží se i všichni jeho spolubydlící. Šumí to mezi nimi, jako by na sebe navzájem volali a podporovali se. Vítr má čím dál tím větší sílu. Ten malý chudáček už se nemůže déle udržet, pustí se a vítr ho odnáší pryč od jeho přátel, do neznámých míst. Poletuje ve vzduchu, snaží se zklidnit a zorientovat. Je to zbytečné, vůbec neví, kde je. Po dlouhé chvíli vítr utichá a malý zelený lístek, urvaný z větve stromu, se pomalu a houpavě snáší dolů k zemi, kde upadá do trávy. Zapomenutý, ztracený a sám. Redakční úpravy provedla Helenia...

Zúfalé riešenie

Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Prečo to robíš?“ Utrela som nôž od krvi. „Mistovi sa nepáčiš.“ „Viem. Ale prečo ty?“ „Aby mi vymazal spomienky, samozrejme.“ „Urobí ťa Otrokyňou. Stratíš sama seba.“ „Bola som obeťou epidémie pneumorozy. Keď ma v nemocnici navštívili rodičia, prestala som dýchať. Odvtedy, vždy keď vidím ich tváre, bielu farbu či mi zazvoní v uchu, vrátim sa tam. A to je len zlomok príkladov. Dennodenne dookola cítim, ako bezúspešne lapám po vzduchu, ako pomaly umieram. Bez Mista sa stratím nenávratne.“ „Myslíš si, že ťa niekto zachráni.“ „Retriever nie je mýtus, je môj bratranec. Posledné slová?“ „Medzi Otrokmi mám vnuka. Prosím, zachráňte...