Letmý polibek II.
Příspěvek ze soutěže Drabble. Noční tmu prosvěcovaly hvězdy jako maličká světélka dalekých světů. Stála tam sama a pod ní se rozpínala propast, oči upřené tam, kam nikdo nedohlédl. Sametová temnota uklidňovala. Před očima ho viděla, jako by stál přímo u ní. Vrátila se zpět do toho okamžiku. Jediné zachvění, náhlý popud. Nikdy nepřišla na to, co ho k tomu vedlo. Jeho rty se ušklíbaly a náhle se přitiskly k jejím. Dotkla se svých úst. Stále tam cítila hořkosladkou příchuť bolesti z toho, jak jí jeden letmý polibek zlomil srdce. Roztáhla ruce, skočila do propasti a vítr jí konečně zuřivě slíbal jeho dotyk ze rtů.
Letmý polibek I.
Příspěvek ze soutěže Drabble. Znali se od malička. Byli přáteli z dětských let. A teď se s ní přišel rozloučit. „Marleně už jsi to řekl?“ zeptala se. Vždycky do něj byla tak trochu zamilovaná. „Předevčírem,“ odpověděl klidným, bezstarostným tónem. „Bude mi chybět.“ Nikdy se neodvážila mu to říct. Když se zamiloval do jiné, zlomilo jí to srdce. Ale přáteli zůstali i nadále. Ležel na zemi, hlavu v jejím klíně. Najednou se posadil. „A ty taky,“ řekl a lehce ji líbnul na tvář. Odtáhl se a rty mu rozvlnil laskavý úsměv. V ten okamžik jí všechno došlo. Věděl to. Vždycky. Vždyť se znali od malička. Redakční úpravy provedla Janel...
Růže pláčí
Výsledek jedné melancholické nálady. Přivábí vás vůně, uchvátí krvavě rudý květ na dlouhém stonku, avšak má trny… Chce vás jen přilákat blíž, abyste si ji mohli beze vších obav prohlédnout. „Mami, mami,“ zanaříkalo sotva šestileté děvče a rozeběhlo se zahradou ke své matce. „Podívej!“ Ukazovala jí červenou krůpěj krve na prstu. „To ta růže!“ obvinila rudou květinu s dokonale tvarovanými listy. A v zápětí vykřikla: „Ona pláče!“ Na vrcholku listu se usadila kapka, snad to byla rosa. „Hloupost, květiny nepláčí!“ „Ale ano,“ vykřiklo děvče, „pláče, protože jsem se na ni rozzlobila,“ dodala šeptem. Růže pláčí. Smilujte se nad růžemi, ony za to nemohou. Nejsou...







