Ze sálu soutěží

Z paláce Šalamounova: Květ, který nikdy neuvadne

Opět vám přináším příběh ze Šalamounova paláce. Tentokrát se na jeho restaurátorských pracích podílela slečna Gita Hrdličková. Svítalo. Slunce nás pohladilo po tvářích. Spali jsme na jednom z nejvyšších talanů, a proto k nám sluneční paprsky hravě proklouzly mezi listovím v koruně mohutného elfského javoru. Zamžoural jsem rozespale na kmen stromu, o který jsem večer zapřel svůj toulec se šípy. Ještě tam byl. Uklidnilo mne pomyšlení, že po tolika nocích nejistoty se mohu spolehnout, že věci zůstanou na svých místech. Přesně tam, kam je večer položím, je ráno také najdu. Poslední dobou jsem úplně odvykl tomu, jaké to je být v bezpečí. Pocit úlevy z toho, že jsme přečkali včerejší den a ještě se v tom nejlepším pořádku probudili do nového rána, byl nepopsatelný....

Autor : Gita Hrdličková dne 11/18/2007 | Z paláce Šalamounova | 0 komentářů

Z paláce Šalamounova: To ještě měla křídla

Po namáhavých restaurátorských pracích se konečně zadařilo a s radostí vám oznamuji, že první příběh Z paláce Šalamounova je již v naší čítárně. Za jeho obnovu chci poděkovat slečně Janel Weil. Stáli před jedním z obrazů. Maličký chlapec se držel maminky za ruku a táhl ji blíž. „Maminko, maminko, pročpak ta paní pláče?“ Žena se na něj s úsměvem podívala. „Jakpak víš, že pláče? Vždyť není vidět, jak jí tečou slzičky.“ Chlapeček pokrčil ramínky a uličnicky pohodil hlavou. „Prostě to vím. Ale nevím proč. Proč pláče, mami?“ Žena otvírala pusu, aby zvědavému synkovi obraz objasnila, ovšem co chtěla říct, to se už nikdy nedozvíme. Najednou se totiž za nimi objevila mladá dívka, sklonila se k hošíkovi a zašeptala mu do ouška....