Z paláce Šalamounova: Svatozář
Tentokrát byly restaurátorky dvě – jeden svitek zrestaurovala Anseiola Renine Ravenclaw. Tisíce mlčících světů vrývají se mi do básně. Skrápím je mlžnými vlasy, ukládám ke spánku a doufám v zapomnění. Trhám mouchám křídla – a směju se do vánku – směju se, směju a pláču … směju a lituju … lituju a směju … a směju … a polykám. Utíkám a nehledám cestu zdechlou zelení. Utíkám a nehledím na šlápoty a šeptám bouři … a vánku spílám … a raději utíkám než běžím, neb je to slovo další a perfektně vystihuje pomalost šneka, se kterou utíkám od tebe, ještě však schovaná ve tvé náruči … a zapomínám cestu k tobě, k sobě samé … Utíkám hebkou hádankou. Plazí se mi po tváři, snad jakoby s omluvou … a plazí a kutálí … a já nevím, co chce, tak ji posílám dál o dva domy, sedm...
Z paláce Šalamounova: Jak se tvoří hrdinky
Další restaurátorkou se stala Elyssea Ellesméry. Pohlédla do zrcadla a její odraz ji plně uspokojil. Pročísla si vlasy ještě jednou, pro jistotu, našpulila rty a upřeně se pozorovala. Opravdu to není tak špatné. Odstoupila a zkontrolovala si záhyby šatů a střevíce. Musí přece vypadat dobře. „Jsem já to hezká holka,“ poznamenala nahlas a konečně se od zrcadla odvrátila. Pak se rozhlédla po pokoji, usmála se a odešla z pokoje. Její počínání sledovaly s nelibostí dvě sovy. Seděly na římse za oknem a sledovaly dívku stejně upřeně, jako ona sledovala svůj odraz. „To je husa,“ podotkla sova. „Hele, neurážej husy, jednu znám a je to celkem fajn… husa,“ ohradila se sova. „Možná je trochu slabší inteligence, no…“ „Chceš tím říct, že počet jejích mozkových buněk...
Z paláce Šalamounova: Víla a démon
S dalším restaurovaným svitkem z paláce přichází Anseiola Renine Rawenclav. Dny se rozjasnily. Ale byly opravdové? Ale ano, musely být. Dny byly předtím, byly i potom… Ale byl TEN den? Den, kdy vodní víla, do té doby smáčená slzami svými i všech nešťastníků, kteří k ní upírali své oči, pohlédla na oheň v jeho očích a zcela mu propadla? Jak se to jen stalo? A je šťastná? Spravil jí křídla. Jediným pohledem poslepoval všechno to, co se již dlouhá léta rozpadalo. Byl to kouzelník? To nevěděla. Vdechl té nešťastné soše bez života jiskru. A ona se rozhořela. A doufala, že je jediná … Alespoň na chvíli. Fascinovaně se vydala za ním – nasedla do jeho malé duhové loďky, kterou brázdil vody života a přijala své místo vedle něj na skleněné lavičce. Mohl vílu...
Z paláce Šalamounova: Láska
Na restauraci dalšího poškozeného svitku, který se podařilo objevit v tajuplném Šalamounově paláci, se podílela Nayren deClair. * Den co den jsem se za sluncem točila. Bouře i krásné dny jsem přežila. Mé sestry, které mě obklopovaly, byly mou jedinou rodinou. A pak přišel ten den. Bylo krásně a slunce na nebi bylo nádherně jasné. Na obloze se neskvěl ani jediný mráček a skoro se zdálo, že je to den jako každý jiný. Ale to jsem se mýlila. Přišel ke mně a k mým sestrám krásný mládenec a krutě nás odřízl od naší matky země, se kterou jsme byly spojeny. Mě a mé sestry svázal do kytice a odnášel nás od našeho domova a od zbytku rodiny. Jsme Slunečnice a proto ani hlásku jsme nemohly vydat. Nesl nás daleko, až k jednomu starému hradu, kde nás položil na zídku spolu s...
Z paláce Šalamounova: Krajina lesů
S restaurováním dalšího svitku pomáhala Gabriela Grodin. Byla noc. Temnou postranní uličkou, jen slabě ozářenou svitem měsíce, se mihl stín. Tiché kroky se zastavily až u jedněch dveří. V téhle uličce jich bylo několik. V celé čtvrti pak spousta. Za takovými dveřmi v takovýhle uličkách žili lidé, jimž osud, štěstí nebo zkrátka někdo jiný v životě nepřál. Mnoho z nich žilo představou, že tohle je jen začátek. Věřili že se jednou budou mít lépe a vybřednou jednou provždy z toho bahna. Jenže dny ubíhaly, roky plynuly a lepší život, ve který tak doufali, se jen víc a víc vzdaloval. Pak se ti,co si nevzali život, vzdali svých snů a zatrpkli vůči všemu a všem. Falešná vidina lepšího života jim vzala šanci radovat se z toho mála co v životě měli. Upoutali se k...
Z paláce Šalamounova: Květ, který nikdy neuvadne
Opět vám přináším příběh ze Šalamounova paláce. Tentokrát se na jeho restaurátorských pracích podílela slečna Gita Hrdličková. Svítalo. Slunce nás pohladilo po tvářích. Spali jsme na jednom z nejvyšších talanů, a proto k nám sluneční paprsky hravě proklouzly mezi listovím v koruně mohutného elfského javoru. Zamžoural jsem rozespale na kmen stromu, o který jsem večer zapřel svůj toulec se šípy. Ještě tam byl. Uklidnilo mne pomyšlení, že po tolika nocích nejistoty se mohu spolehnout, že věci zůstanou na svých místech. Přesně tam, kam je večer položím, je ráno také najdu. Poslední dobou jsem úplně odvykl tomu, jaké to je být v bezpečí. Pocit úlevy z toho, že jsme přečkali včerejší den a ještě se v tom nejlepším pořádku probudili do nového rána, byl nepopsatelný....
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
