Kdybych tak mohl být… I. od Alby
Nejlepší příspěvky z prvního kola soutěže, které mělo toto zadání: „Kdybych tak mohl být knihou s tisícem příběhů…“ Autor: Alba Jacquelin Otevřel bych se Na první stránce Byla by bílá Jako to hedvábí Pohladil bych ji očima A pak začal psát Zlatým písmem Tisknul bych své pocity Tvořil světy Trávu na zeleno maloval Vítr opřel bych do plachet Černým kočkám Domaloval barevný svět Stránku za stránkou Příběh za příběhem Fantazie přece nemá hranic Tak jako...
Před usnutím
Je pozdě a bolí mě hlava s vidinou dalšího rána bytostně nesouhlasím. Přítmí hladí moje oči líbá je jemně na víčka naprosto přirozeně. Čaj jsem dávno vypila trochu se snad i polila jakoby mimoděk. Na rande s Morfeem už teď jdu příliš pozdě bude tam?
Pro hudbu zrozená
Báseň ze soutěže. Pro hudbu zrozená celá však bez jména. Je smutná či veselá? Co hraje, nad čím přemítá? Bude to jazz? Swing? Blues? Jenom si tipnout zkus. Až na chvíli zhasnou všechny svíce, v hudbu věř převelice. Je silná, je magická, je svůdná, je tragická. A všechna její síla, zní z jejího lůna. Té sličné, milé panny, jejíž tělo nemá hrany. Ona je totiž ta jediná, pro hudbu osudem...
Matka
Báseň ze soutěže Tematický čtvrtek. Melodii nevytvoří jeden tón na jedné struně, i když mnozí chtěli zpupně zvnějšnit sami, čímže hoří: takoví lidé jsou choří. Čichej zvuk, ať slyšíš vůně. Neboj se a nebuď němá. Vydáš, třebas celá bledá, plod, jenž uzrál ve tvém lůně bez kalhot a beze sukně. Hudbou sfér buď naplněna, předzjednanou harmonií. Struny chvějí se a svíjí, a tam, blízko, jak ozvěna, kterou přivolává žena, jak klikatá čára zmijí, jako cesta na onen svět, po níž každý touží letět, jako snaha komedií cosi volá: Nastav šíji! Kdo by dbal na letopočet! Čas a věčnost líbají se – dvě písmena dlící v knize – pohled skrze vitráž rozet: přenos, předání a...
Krabička snů
Všechny své sny schovávám si do krabičky tak malé, snad na celoživotní ta přání, zamknu snadno, když vlastním klíčky, jednou je snad odhodím. Zamknula jsem kariéru, školy, úsměv, sebe… a víko na mne leží jako nikdy nic. Když slyším dutý klepot záchranáře …nesnaž se mi vyjít vstříc. Všechny své sny schovávám si do krabičky, tam, kde barevné je nebe, slova nouze přichycená přes kolíčky, zamknula jsem kariéru, sebe a i Tebe.
Pochyby
Nevím, jestli mám tě ráda, nevím, jestli miluju. Pravdu říci nedokážu, vím, že pořád chybuju. Jednu chvíli samá láska, v druhou zase pochyby. Ta láska je pouhá sázka, máme právo na chyby. Doufám, že to bude lepší, že se jednou naučím, jak se smutek stane menší. Až tě zase někdy spatřím, usměju se. A řeknu pravdu do očí.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
