Tklivá vzpomínka

* Když máš pod rosou své mechy, stále slyším tvoje vzdechy, jak prosí, jak sténají. Ať tě zničím – potají. V duši žízeň po životě. Stará touha proklíná tě. Zrada bolí – to se stává, nebyla jsem však ta pravá. Lásky není nikdy dosti – proto’s zahodila svoje ctnosti.

Autor : dne 08/26/2024 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Básníkův konec 

* Básník sklání se k listu pergamenu, píšíc báseň začínající: Nezapomenu. Své bývalé city vyznává, prohraný boj stále nevzdává. Prosíc ji o milost, či o slitování, třebas jen o kousek smilování. Lásku na tisíc způsobů vyznává dále, „Mám tě rád, myslím na tebe stále.” Slzy stékajíc po básni, srdce ho láskou bolí. Celý svůj život věnoval jí, rozchod mu srdce nedovolí. Zahleděn v básni, příchod postavy nevnímá. Rukou své milenky, se zlomeným srdcem...

Autor : dne 08/22/2024 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Tenkrát v parku

* Zavřená je hradní brána, zvečera i časně zrána. Všude zima, všude chlad, omrzliny, bída, hlad. Někteří už zmrzli docela, jak kdyby je zima zaklela. Pod sněhem jsme je pohřbili, aby na očích nebyli. Zavřena je hradní brána, zvečera i časně zrána. V zimě pláčeme potají, copak nás uvnitř nechtějí?

Autor : dne 08/21/2024 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Nováček

Můj dopis už dorazil, avšak na nic mě nepřipravil. Jsem nováček, začínám, nervozitu a strach mám. Kolej svou již mám, kamarády získávám. Všichni přijaly mě mile, čekají mě krásné chvíle Brzy začne učení, těším se na vědění. Snaha splnit všechno vzorně, netvářit se moc úporně. A tak ráda jsem tu na škole, usmívám se vesele. Snad vše bude takové, každý najde si to své.

Autor : dne 05/09/2024 | Z Vergiliova stolu | 1 komentář

Odešla

* Můj hlas slyšel on nebral na něj ohled. V mé hlavě je démon, žalostný to pohled. Pocity mám nemilé, snad žal s splín. Nešťastné to chvíle jako rozbitý  mlýn. Vstříc lepšímu dni jdu spánkem svým. Zavřu oči a sním s polštářem mým. Proč na světě se dějí nehezké věci? copak krásných se přejí nikdy přeci. Zavřel oči a usnul, již nebude bdít. A ona srdce má půl, může alespoň snít. O společných chvílích, co spolu mývali. O nich, milencích jakými bývali. Proto dokud můžeš, žij život den co den. Pak už nic nezmůžeš, zbyde ti jen ten sen. Vzpomínky jsou mlhavé, čas si běží rychle. Dotyky jen zlatavé, vzpomínková bichle. Fotky měj, zda můžeš. Hlava zapomíná. Koukat na ně budeš se slzami...

Autor : dne 05/05/2024 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Odchod duše

* Srdce mi už přestává bít, a já přestávám snít. V očích už jen smrt. nechce se pohnout ani prst. Do náruče smrt jdu, a na onen svět lezu. Zpět se ohlédnu, a své tělo zahlédnu. Bez duše na zemi ležím, komu na mě záleží? Ke svému tělu lezu. „Konečně mrtvá,“ hlesnu. V zádech mě silně bodne, a chvíli čekám, co se stane. Křídla mi stoupají ze zad, hned potřebuji jednu z dalších rad. Na onen svět odcházím, za sebou svět, z kterého pocházím. Bílá záře se ke mně vine a celá se mnou...

Autor : dne 05/03/2024 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů