Kronika duší

V podsvětí bylo rušno. Tedy nedá se říct tak úplně rušno, vzhledem k tomu, že obyvatelé vnějšího světa komunikovali pouze pomocí telepatie – ale snad postačí fakt, že myšlenková síť byla značně přetížená. Důvod, proč všichni poletovali sem a tam a vyměňovali si informace, byl v podstatě lidský. Strážkyně duší Amera již byla dva tisíce let ve službě, a proto měla být nahrazena někým novým. Strážci duší byla nejméně početná skupina – bylo jich pouze sedm, přičemž šest mělo rozdělené světadíly (Severní Amerika, Jižní Amerika, Evropa, Asie, Austrálie, Afrika) a sedmý, kterému se v některých lidských mytologiích říkalo Osud, měl na starost Arktidu a Antarktidu a kromě toho se ostatním pletl do řemesla, což byla Ameřina oblíbená činnost, neboť se směla...

Již není cesty zpět

Byla už skoro půlnoc a on tam venku stál a pořád pozoroval měsíc. Tu noc byl úplněk a ta zářívá koule svítila velmi jasně. Naslouchal vzdálenému vytí vlkodlaků a vnímal i pláč dítěte. Kdesi zaprskala kočka a v tu chvíli začala na hodinách kostela odbíjet půlnoc. S trhnutím se prudce otočil, zadíval se na štěrkovou cestu a svižně vykročil. Široko daleko nebyla jediná noha, alespoň to tak vypadalo. Po chvíli chůze došel ke staré polorozbořené vysoké zdi. „Perimerto,“ zamumlal potichu a připravenou hůlkou opsal ve vzduchu jakýsi složitý obrazec. Zeď se začala zdánlivě kymácet, až se v ní objevil úzký otvor a on vkročil, pochechtávajíc se, neboť si právě vzpomněl na zeď do Příčné ulice. Úsměv mu ale stekl stejně rychle, jako se objevil. Pak to uviděl....

Běžné trampoty všedního dne

„Petře, vstávej! Zvoní ti budík,“ snaží se mě polohlasem vzbudit můj bratr. Zmatený si uvědomuji až po chvíli, že mi u hlavy vytrvale vyzvání ten odporný přístroj, který by svým příšerným zvukem dokázal vzbudit i mrtvého. „Ještě pět minut,“ snadno jsem se rozhodl a budík zamáčkl. Bohužel z pěti minut bylo nechtěná čtvrt hodina. Vyskočil jsem z postele, naběhl do koupelny, oblékl se, provedl ranní pokus o zkulturnění mrtvoly dívající se na mě ze zrcadla, popadl batoh s věcmi do práce a v rychlosti vylétl ze dveří bytu. Není nic skvělejšího než o svátku vstávat do práce, ale kdo by to pro ty peníze neudělal. Zrovna mám hluboko do kapsy, takže jsem zatnul zuby a zahrál si na ranní ptáče. Bohužel po vydařeném zaspání se mi povedlo zabouchnout...

Slečna I

Mladá dívka si vztekle hrábla rukou do vlasů a se škodolibým potěšením si prohlédla několik vytržených hnědých nitek. Upustila je na koberec a s představou matčina řevu, až bude luxovat, zaměřila svou pozornost zpět k práci. Ve stejné době, ale na úplně jiném a pro příběh naprosto nepodstatném místě se vyvalovala věc s krycím jménem I. Držela vysokou skleničku s pestrobarevným paraplíčkem a dlouhým brčkem, které si co chvíli přiložila k ústům, aby usrkla trochu chladného nápoje. Ležela rozvalená na jednom z těch pruhovaných lehátek, nad hlavou velký barevný slunečník. I přes to, že k idylickému prožitku nic nechybělo, se však I nudila. Proto se rozhodla najít si nějaký ten objekt zábavy (samozřejmě aniž by musela vstát). Dívka už potřetí během této hodiny...

Chodba výčitek

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi… za nimi bylo něco, co ji volalo.Stála před domem a nechápala, co tu dělá. Ten dům ji volal, cítila naléhavou touhu vejít dovnitř. Ale tušila, že pokud tam vejde, stane se něco, co změní její život. Jen vejdi. Nečekej. Poznej tajemství. Volaly na ní dveře. Rebeca se rozhodla poslechnout. Opatrně se přiblížila ke klice a pomalu na ní položila dlaň. Nic se nestalo. Čekala nějaký výboj energie, ale nepřišlo nic. Začínáš být paranoidní Reb, to chce klid, říkala si v duchu. Po otevření dveří zůstala chvíli překvapeně stát. Něco nebylo v pořádku. Neviděla chodbu, kterou uvnitř tušila. Jen šedo, neprostoupitelnou šeď. Zhluboka se nadechla a vešla...