Slečna I

Mladá dívka si vztekle hrábla rukou do vlasů a se škodolibým potěšením si prohlédla několik vytržených hnědých nitek. Upustila je na koberec a s představou matčina řevu, až bude luxovat, zaměřila svou pozornost zpět k práci.

Ve stejné době, ale na úplně jiném a pro příběh naprosto nepodstatném místě se vyvalovala věc s krycím jménem I. Držela vysokou skleničku s pestrobarevným paraplíčkem a dlouhým brčkem, které si co chvíli přiložila k ústům, aby usrkla trochu chladného nápoje. Ležela rozvalená na jednom z těch pruhovaných lehátek, nad hlavou velký barevný slunečník. I přes to, že k idylickému prožitku nic nechybělo, se však I nudila. Proto se rozhodla najít si nějaký ten objekt zábavy (samozřejmě aniž by musela vstát).

Dívka už potřetí během této hodiny otvírala dveře do pracovny. Tentokrát své vyhřáté místo u PC opustila z důvodu nutkavého pocitu žízně (předtím to byla touha někoho seřvat a touha vymýtit zásoby čokolády). Nevrle se zabořila do křesla, položila ruce na klávesnici, zhluboka se nadechla a... Poprskala obrazovku sprškou limonády, kterou ve svém hlubokém soustředění zapomněla spolknout. A jakmile si tento fakt uvědomila, pobavilo ji to natolik, že milá limča letěla pryč zároveň s výbuchem smíchu. Ale návrat špatné nálady na sebe nenechal dlouho čekat, proto upřela svůj šedavý pohled zpět na bílou stránku.

I se potměšila zašklebila. Právě objevila něco, k čemu rozhodla upínat svou pozornost v nejbližších několika minutách. Těsně před ní se totiž posadilo malé děcko a s jásavým pobrukováním začalo stavět hrab z písku. I se rozhlédla, vytáhla paraplíčko ze sklenky, ještě jednou upřela pohled na moře ve snaze navodit dojem naprosté nevinnosti... A bodla děcko špejlí do zad. Už se těšila, jak se pobaví pohledem na rozhozeného uřvance, který nedokáže pochopit, že mu někdo ublížil, a jak se konečně zabaví nekonečným uvolňujícím smíchem... Ale... Dítě se s bohorovným klidem otočilo, usmálo se, vzalo kyblíček a milou I celou ohodilo písečným bahnem.

Dívka popadla myš a vztekle s ní třískla o stůl. Zářivá bělost jí lezla na nervy snad více než popěvek z jedné nejmenované reklamy na Persil. Netušila proč, ale nedokázala vyplodit ani slovo, natož smysluplnou větu. A čas ubíhal... Opět vstala, opřela se o rám okna a zamyšleně zírala ven.

I ze sebe vyloudila něco mezi lvím řevem a jekotem myši skříplé do pasti. Navztekaně se rozhlédla kolem sebe, jestli mělo její naprosté potupení nějaké svědky. Shledala, že nikoli, přesto se smutně nadechla a zvedla se z křesílka. Pak pomalu odcházela směrem od moře. A s každým krokem jakoby byla čím dál průsvitnější. Po několika sekundách zmizela docela.

Dívka odskočila od okna a zůstala stát uprostřed pokoje, naprosto neschopna dalšího pohybu. Její hlava byla najednou plná myšlenek, nápadů a dojmů - bála se, že se její původní stav vrátí. Proto se několikrát klidně nadechla, pomalu došla k počítači a zkusmo stiskla několik kláves. A opravdu, začala přibývat slova, věty, odstavce... Jemně se pousmála a ponořila se do práce.

Inspirace se vrátila.

Lien Sirael

Literární seminář 1.A