Vzpomínka na mě IX.
Neodešli jsme ze hřbitova přímo. Museli jsme se nejdříve rozhodnout, jak se pustíme do pátrání. Začala jsem se vyptávat Petra, jestli by uměl číst lidské myšlenky. Považoval to za výstřední otázku. „Samozřejmě že ne,“ odpověděl. „Tyto schopnosti mi jaksi chybí.“ „Jenom se ptám. Myslela jsem si, že by naše práce mohla být mnohem jednodušší, kdybys to uměl.“ „Neumím to.“ „Dobře. Tak co teď budeme dělat?“ „O kom z večírku si myslíš, že by byl schopen vraždy?“ „Nikdo.“ „Zkus se nad tím zamyslet, jsme teprve na začátku,“ snažil se mě Petr donutit k reálnější odpovědi. „Ale jestli mám někoho vybrat, mohla by to být Amanda.“ „Proč? Vypadá jako hezká, jemná...
Vzpomínka na mě VIII.
Moje úleva v tu chvíli byla nádherná. Bylo to tak úžasné, jak byl můj smutek strašný. Nepamatuju si, že bych vyskočila a natáhla po něm ruce, ale pamatuju si, jak sladce jsem se cítila v jeho objetí. Cítila jsem ho a věděla jsem, že on cítí mě. Myslím, že jsem se ho držela pořádně dlouho. Měla jsem strach, že se mi ztratí. „Petře“ opakovala jsem znovu a potřásla hlavou v úžasu. Zdál se mi velký, ale nemyslím si, že vypadal jako někdo, kdo je už pár let po smrti. Byl takový, jakého jsem si ho pamatovala ze školy: štíhlý a šlachovitý, jeho blonďaté vlasy byly husté a spadaly mu do očí, zářivě modrých očí, jasnějších než oči mého bratra. A ten široký, věčně rozesmátý úsměv. „Nezapomněla jsi“ řekl potěšeně. „Ovšem, nezapomněla jsem. To...
Vzpomínka na mě VII.
Do slunného dne jsem se probudila v Amandině domě. Vyskočila jsem z postele, na které jsem spala. Stále jsem na sobě měla zelené kalhoty a žlutou blůzu, oblečení z večírku u Jane. Byly zmačkané, jak jsem v nich spala. Cítila jsem velkou úlevu. Nebylo to proto, že bych zapomněla, co se předešlé noci stalo, ale najednou jsem nabyla přesvědčení, že se to nemuselo ve skutečnosti stát. Lidé umírají stále, ale bylo příliš neskutečné pomyslet na to, že já bych mohla mít takovou smůlu. Moje víra vydržela až do obývacího pokoje. Paní Parishová oblečená ve smutečních šatech seděla na gauči a držela růženec. „Haló, haló, paní Parishová,“ zavolala jsem na ni vesele. Nic. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Znovu. Opět. Už jsem si začala pomalu zvykat. Plácla jsem sebou...
Vzpomínka na mě VI.
Kdysi jsem četla články, popisující jak těžké je přijmout smrt milovaného člověka. Jak často lidé procházejí fázemi, kdy dokonce popírají, že určitá osoba zemřela. Dokážu si představit, jak těžké to musí být. Musím ale říct, že je těžší připustit si vlastní smrt. Jak jsem tam v pitevně stála nad svým tělem, došlo mi, že pádem z Janeina balkónu jsem se zabila. Ale když má rodina o několik minut později odešla z místnosti zpět k výtahu, začala jsem pochybovat. Rozzlobilo mě to. Nemohla jsem umřít. Byla jsem příliš mladá. Měla jsem toho ještě tolik na práci a neudělala jsem nic špatného. Kromě toho, jak můžu se sebou hovořit? To je přece nelogické. Musím být v nějakém snu a z toho se proberu. „Hele,“ otočila jsem se k rodičům v kabině výtahu. „Já...
Vzpomínka na mě V.
Když jsem na to přišla, ležela jsem doma v posteli. Nejdřív jsem se neptala, co tam dělám. Protože jsem bývala tvrdý spáč, stávalo se mi při probuzení, že jsem si ani nedokázala uvědomit, na které planetě se nacházím Popravdě řečeno, cítila jsem se ale i dost neobvykle. Byla jsem trochu překvapená, když jsem se posadila a neměla závrať. Nevím proč, ale očekávala jsem, že se mi zatočí hlava. Vzpomněla jsem si na večírek, ale nedokázala jsem si upamatovat, jak skončil. Samozřejmě jsem si vůbec nepamatovala průběh své smrti. Postavila jsem se na nohy, přešla k otevřeným dveřím a vykoukla ven. V hale nesvítila světla, takže jsem toho moc neviděla. Ale i přesto se mi zdálo, že mám kolem sebe nějakou mlhu. Nejspíš mám rozmazané vidění ještě od spánku, vyřešila jsem...
Vzpomínka na mě IV.
Vylíčím vám, jak jsem zemřela. Jak se z mé roztříštěné lebky vyřinula krev. Všechny krvavé detaily. Umírající lidé nikdy nezavírají oči, když se z nich stávají nehmotné duše, ale zřídkakdy tu proměnu sledují. Alespoň já určitě ne. Zatímco Jo a Jeff seděli v obývacím pokoji, zašla jsem do Janeiny ložnice a natáhla se tam na postel. Když si ona může jít zaplavat s mým přítelem, proč bych jí já nemohla zválet lůžko? Bolela mě hlava a byla jsem unavená. Lehla jsem si s úmyslem, že si jenom odpočinu, jenže jsem usnula. Probudila mě Amanda. Když jsem otevřela oči, seděla u mě na posteli. Dlouhé černé vlasy už měla po koupání upravené. „Kolik je hodin?“ zamumlala jsem. Bolest hlavy byla ještě horší než před usnutím. Za to mi to spaní fakt nestálo....
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
