2020 Z detektivní kanceláře

Alice seděla u okna svého bytu a v zamyšlení se nepřítomně dívala ven do tmy prozářené jen starým pouličním osvětlením. Nebylo ještě nijak pozdě, i tak ji ale překvapilo zazvonění telefonu, ze kterého se ozval známý hlas.
"Ahoj, Alice, tady Alex. Poslyš, máš čas se zastavit za mnou na okrsku?"
"Měla bych mít, proč?"
"Jde o ten tvůj případ začátkem týdne, cos z něj chtěla poslat do laborky ty věci..."
"Hned jsem tam."

Alice znovu stojí pod studeným proudem sprchy a jako po každém vyřešeném případu se snaží uspořádat si svůj tok myšlenek, podívat se na ně znovu s chladnou hlavou (teď už i mokrou) a zanalyzovat je.

Upozornění: Obsahuje podrobný popis místa činu. Nevhodné pro čtenáře mladší 15 let.

Alice běžela lesem a následovala druhé drobné děvčátko. Sára měla rozpuštěné vlásky a v nich věneček z květin. Vypadala jako andílek. Alice připomínala spíše malého partyzána – už zase si stihla roztrhnout kalhoty, tričko i obličej měla umazané od borůvek, tedy válečných barev. Pobíhaly borůvčím, honily motýly, výskaly, jásaly. Najednou jako by Alice spatřila něco mezi borůvčím. Něco, co tam nepatřilo. Co tam nikdy nemělo být. Tvář?

Celý týden Alice procházela město křížem krážem a snažila se zjistit něco o tom, kam mohla Terezka zmizet. Dokonce i policie jí vyšla vstříc a oficiálně ji zapojila do pátrání. Což jí pomáhalo u lidí, kteří by se na ni jinak dívali nedůvěřivě a nic by jí neřekli.

Ne, že by se jim divila. Když se ráno podívala do zrcadla, díval se na ni obličej ztrhané ženy s vaky pod očima a vystouplými vráskami.

"Opakuju vám to znovu," pronesla klidným hlasem a mávala policistovi před obličejem průkazkou do knihovny, která žel bohu již před měsícem propadla. Byla to jediná identifikace, kterou v téhle bundě vyštrachala. Fotka na ní byla notně zašlá a hlavně byla tak, no, nepočítaně, barvení vlasů stará. "Já opravdu jsem Alice Schillerová! Před hodinou mi volali, že mám přijet na místo činu a prošetřit to tu."

Proud vody jí stékal po holých zádech a ona si v hlavě přehrávala všechny důkazy, které se jí doposud podařilo odhalit. Chtěla sice alespoň na okamžik na svou práci zapomenout, ale nešlo to. Důkazů, které měla, nebylo bohužel mnoho, a tak si některé věci bylo třeba vydedukovat. Například zápisník s podivnými zápisky. Jakýmisi kódy, kterým ani nejzkušenější šifrovači od police nepřišli na kloub.

Únorové počasí se zbláznilo, pomyslela si Alice kysele, když vycházela z kadeřnictví. Po pár týdnech života s polodlouhými blond vlasy potřebovala změnu, a tak si nechala zastřihnout konečky a udělat červené ombré, to si vždycky přála zkusit. Bezprostředně jí to takhle ve středu zlepšilo náladu, v práci toho poslední dobou měla až nad hlavu a do toho musela řešit přípravy na oslavu matčiných šedesátin. Jen kdyby nebylo takhle hnusně! zanaříkala, vytáhla z kabelky deštník a doufala, že jí ho vítr ihned nezneškodní.

A poprvé prolita byla krev

Sklepením zablesklo světlo pochodně, když dopadla na podlahu, záhy zhasla a ozval se úder, pak druhý, následovaný výkřikem, jenž se vytratil do tmy. Kroky páru těžkých bot.
"Svíce smrti," ozval se nakřáplý hluboký hlas.

Alici probudil zvonící telefon. Rozespale se po něm natáhla, matně postřehla čas 05:20 a neochotně přijala příchozí hovor.

"Ehm... prosím?"

Odpověděl jí hluboký mužský hlas. "Alice? Tady Alex, omlouvám se, že volám tak brzy."

Alice zamžourala očima a chraplavě se optala: "Alex?"

Z telefonu se ozvalo uchechtnutí. "Rockfort. Volám z okrsku."

"Jo... jasné, promiň. Potřebuješ ještě nějaké info ke včerejšku, nebo co?"