Z dávných časů

Hody, hody neutíkej,
z vrby já mám proutek štíhlej,
nazdobený pentlemi,
jiný takový neumí.

Mašličky barevné, vajíčka také,
vyber si koledníčku, vyber si jaké,
zelené, modré nebo červené,
dveře u nás vždy jsou otevřené.

Vážení a milí čtenáři,
drazí autoři a příznivci detektivek,

poslední dva měsíce jste měli unikátní možnost nahlédnout takříkajíc "pod ruku" Alici Schillerové, mladé ženě působící jako soukromé očko a zároveň konzultantka policejnímu oddělení.

„Jestli jsem už dva dny v autě jen, aby se mi z podsvětí vysmál, tak se zabiju… jenom abych mu mohla jednu vrazit…“ Alici už padala hlava. Přemítala, zda-li platí povinné přestávky při řízení i pro řidiče osobních vraků. Zabočila k benzínce, zastavila a vydala se doplnit zásoby energetických nápojů. Před cestou si ani nestihla přebarvit vlasy, jenom zastřihnout, takže při vstupu do obchůdku oslnila všechny přítomné neonově zeleným mikádem.

A zlo povstalo

"Máme práci, Alice," zopakoval Ten, který přináší noc, "a proto si musíme přichystat nějaké to nádobíčko. Následuj mne." Zavedl Alici po několika příkrých schodištích až do podzemí svého sídla, kde se nacházela zbrojnice. Vešli dovnitř, vidět však bylo jen na pár kroků, neboť v místnosti panovala temnota. "Jak bych to jen řekl... Rozhlížej se, vybírej." Luskl prsty a před Alicí se zjevil obrovský prostor vyplněný kovovými regály, stojany a držáky – v každém z nich se skvěla zbraň nebo zbroj.

Když byla Alice ještě nevinné děvče, ráda si hrávala s svou sousedkou Májou veknu. Bylo jim jedno, jaké je počasí, vyhrály si za všech okolností počasí. Jednou se však nevydařilo vše podle plánu.

Alice nebyla při probírání uplynulých dnů ve sprše, jak bylo jejím běžným zvykem. Ráda by tam došla, ale byla slabá a ještě lehce drkotala zuby při pomyšlení, co všechno se stalo či se mohlo stát. Když zavřela oči, viděla pláně plné čerstvého sněhu, pod nohama cítila jeho křupání, a ruce měla celé studené a lehce v křeči. Prostě nebyla ještě tak říkajíc ve své kůži – o tom ostatně svědčil i fakt, že ač byl víkend za dveřmi, stále měla zelené vlasy z minulého týdne.

Alice se celá třásla a jen silou vůle se držela, aby se nerozbrečela. Její budoucnost je nejistá. Ta slova se jí stále honila hlavou, zatímco sledovala vrbovou ženu, jak se stará o Terezku.

Alice stála ve své kanceláři a se soustředěným výrazem zírala na prázdnou bílou tabuli. Na stole opodál ležela hromádka čistých kousků papíru a několik fotek. Alice mlčky zvedla první z nich a přilepila ji do středu tabule. Byla to fotka Patricka, kterou našla na stránkách jeho firmy.

Všechno se zase a znovu vracelo k němu.

Hrabě stál pod mocným proudem sprchy. Studená voda ho bičovala svým ostrým přívalem ledových jehliček a vymývala z něj napětí a stres uplynulých dní. Jak rychle ty dny utekly a jak velmi mu změnily život!