Čekej do tmy!
Kostnaté ruce opětovně rvou vlasy. Nehty, otrhané od drásání zdí, tě bodají do nohou. Po celém těle přejíždí mráz.Díváš se do tmy a její obsidiánově chladná náruč tě objímá. Už se jí nebojíš. Ani zvuků, které ji doprovází. Těch, kvůli nimž jsi nemohla první týden tady ani usnout. A kdybys nepadla únavou, nespala bys do teď. Nevíš, jak dlouho tu jsi. Ve tmě člověk ztratí přehled o čase. Nepoznáš ráno, poledne ani večer. Jen víš, že se jednou za den do tvé tmy prodere záblesk světla. To je doba, kdy ti Pan Osud nosí jídlo. Ano, Pan Osud. Tak si říká tvůj věznitel. Nebo zachránce? Každý den krajíc chleba a sklenice vody, nic víc… Všechno, co se ti venku zdálo tak důležité, ve tmě ztrácí význam. A ty čekáš. Čekáš, ale nevíš na co! Nemáš přání, sny a skoro ani...
Tři sestry
Tisíc let. Co to je? Snění? Dávno? Zapomnění? Kapky deště bubnovaly lidem do oken. Déšť seděl u svého okna, od kterého vyhnal Slunce (to se teď krčilo v koutě u topení) a po obloze honil mraky. Věčnost si v klidu popíjela stoletý odvar z lučního kvítí a se zachmuřeným pohledem sledovala dveře. Ty se náhle s lomozem otevřely a dovnitř doslova vpadl Osud. A v patách za ním … stanula Nenávist v celé své kráse. A krásná opravdu byla. Vysoká, že se sotva vešla do dveří, štíhlá jako lidské dívky z časopisů, její havraní vlasy si mnozí pletli s temným závojem a ve velkých, černých očích se mnozí doslova utápěli. Věčnost si všimla, že několik takových nešťastníků Nenávist táhne za sebou na provázku. A o trochu později jí došlo, že mezi ně patří i sám Osud. Na...
Merlinovo rozžehnání
Jakoby … se všichni démoni, co jich na světě je, zbláznili. A že jich nebylo málo. Metali po sobě kouzla s takovou intenzitou, až … Konec světa. Má být v den mé smrti konec světa? Pekelná bouře a pak … nic. Vypadá takhle konec?! Co my víme o konci? O smrti? Všichni o ní mluví, zpívají, bojí se jí. Ale … jaká vlastně je? Je to on nebo ona? Víla zahalená do tmy. Do všepohlcující, mnohoznačné (a přesto nic neříkající!) tmy. A co je tma? Když zavřu oči? Jakou má barvu? Co je vlastně černá? Polyká všechno ostatní … A občas se jak had po obloze sveze blesk … Jsem blázen, že? Všichni si to myslí. Nikdo za mnou sem nepřijde. Lidstvo už zapomnělo na Merlina … Ale přesto! Přesto vím, že ještě jeden návštěvník sem zavítá! A až ho...
Pošetilost
„Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.“ Euripidés Již odmala jsem o ní slýchala. Všichni si o ní vyprávěli a jejich slova byla pronášena s takovou posvátnou úctou, až mi z toho často běhal mráz po zádech. Přitom to bylo tak ubohé. Co je na tom vlastně fascinovalo? Myslela jsem, že to nikdy nepochopím. Jak šeredně jsem se ale zmýlila… * * * „Pospěš si, Evellyne,“ šeptla naléhavě má nejlepší přítelkyně. Znaveně jsme šplhaly vzhůru po skalním útesu, abychom spatřily to, o čem svět tolik mluví. Navzdory tomu, že na druhé straně útesu mělo být rozbouřené moře, se kolem nás vznášelo podivně nepříjemné ticho. Pouze přerývané oddechování mne a Arkády, mé věrné kamarádky, se linulo ztichlou noční krajinou. Bála jsem se, že nás...
Na dně aneb vlevo dole
Ve válce se vždycky zapomínalo na takové banality, jako je úklid. Pokud se ovšem nejednalo o úklid těl, především neoficiálně zabitých, kteří byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Každý týden očekávala zprávy o dalších neoficiálně zabitých z řad jejích známých. Většinou se to obešlo bez jakýchkoliv překvapení, protože člověk se po čase naučí čekat nečekané a smiřovat se s nastalými věcmi během několika sekund, aniž by se ono smiřování projevilo navenek. Počet překvapení se však snižoval, protože lidé odcházeli. Město se vyprazdňovalo stejně rychle jako nafouknutý balónek, který vyklouzne z ruky. Jen chyběl ten směšný živočišný zvuk. Ten všem nahradily naprosto neživočišné zvuky kvílení, pláče, spílání a hrozeb. Odcházející dav produkoval tragickou symfonii...
Obraz
Krátká povídka o lidském utrpení, smíření s ním a objevování minulosti. Pavel vkročil do starého činžovního domu na konci ulice, vystoupal po starých, hladce ošoupaných schodech do třetího patra a následně zaklepal na první dveře vlevo. Jakmile se dveře otevřely, zmizel za nimi v potemnělém bytě. Domovnice každý den vyhlížela mladého studenta, který navštěvoval nájemníka, jenž skoro nikdy nevycházel ven. Častokrát o tom přemýšlela, povídala s dalšími stejně zvědavými ženami z okolí, skoro neminul den aby nediskutovaly o této situaci. Jejich teorie, o tom co se děje v bytě starého pána, postupně narůstala do nenadálých rozměrů, ale žádná z nich nevěděla, kde se skrývá pravda. Starý pan Josef obýval svůj byt již padesát let, ven mnoho nechodil a pečlivě tajil svoji...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
