Adélka
Děti rády povídají neuvěřitelné báchorky. Dospělí je většinou odbydou mávnutím ruky. Koho by taky napadlo věřit malé holčičce, že se na ni její panenky zlobí? * „Adélka se na mě zlobí,“ řekla mi jednou. Přeskakovala pohledem ze mě na domeček pro panenky, se kterým si zrovna hrála.„Nezlobí se. Hračky se nemůžou zlobit.“„Ale můžou. Zlobí se na mě, když si s nimi dlouho nehraju. Nebo když jim ublížím.“„To si jenom hraješ na to, že se zlobí.“ Občas tvrdila, že její panenky něco dělají samy od sebe. Nevěnovala jsem tomu pozornost, vždycky měla velkou fantazii.„Ne, ne. Adélka mi to řekla. A mračila se. A taky říká, že mi ublíží.“„Nemluv hlouposti. Panenky se nemračí. A nemluví.“ Moje dcera byla trochu zvláštní. Zatímco jiné děti si povídaly mezi sebou, ona radši...
Vodníkovo štěstí
Pohádka sepsaná jako úkol do Literárního semináře kolegyně Rawenclav. * „Maminko, přečti mi pohádku. Nějakou novou, co ještě neznám,“ žadonila holčička cestou do dětského pokojíčku, zatímco ji maminka postrkovala kupředu. Usadila se do křesla a čekala, až se dcerka uvelebí v postýlce. Anežka, tak se ta holčička jmenovala, se jako každý večer zachumlala pod peřinu, až jí z pod ní koukala jenom špička nosu. Maminka se na ni jako vždy usmála, otevřela knihu a začetla se. „Byl jednou jeden koželuh,“ začala. Ještě než stačila pokračovat, vpadla jí čtyřletá holčička do řeči: „A mamí, co je to koželuh?“„To je někdo, kdo pečuje o kůže zvířat, aby se mohly dál použít třeba na boty nebo na kabelky,“ odvětila jí maminka. Děvčátku to asi stačilo,...
Krvavá růže
Hororový příběh sepsaný do předmětu Literární seminář, který vede Anseiola Jasmis Rawenclav. * 3. července 1912 byl ve městě Coldwater, ležícím ve státě Mississippi, poklidný červnový večer. Okolím se rozléhal zpěv posledních ptáčků, kteří ještě nešli spát po celodenním angažmá v orchestru přírody. Větve stromů se pohupovaly v jemném vánku. Lidé spěchali domů z práce za svými rodinami a úzkými uličkami se začínaly ploužit stíny, jak slunce pomalu ale jistě směřovalo svoji pouť k obzoru. Nikdo si v té večerní idyle nevšiml osamocené postavy muže, jenž pomalým, rozvážným krokem přicházel po hlavní silnici dlážděné tmavočervenými dlažebními kameny. Na hlavě pokryté prošedivělými vlasy měl posazený vysoký cylindr a byl oděn do černého fraku. Z ramen až na zem mu...
Pohádka o zrcadle v duši
Na jednom kopci beze jména stál skleněný zámek. Stál tam dlouho a nikdo nevěděl, jestli v něm někdo žije. Kdysi dávno k němu jezdila spousta lidí. Někteří ze zvědavosti, někteří se doslechli, že v něm bydlí krásná princezna, co čeká na vysvobození. Nikdo se ale nevrátil. Takže časem proud zájemců řídl a řídl, až ustal docela a o zámku se začalo mluvit jako o začarovaném. Ve vesnici, daleko od skleněného zámku, žila chudá rodina. Měli dva syny, jednu dceru a osla. To, co jim chybělo na movitosti, to jim vyvážila láska. Rodiče milovali své děti, děti zase ctily rodiče a nikomu nevadilo, že nemají nadbytek. Ale jak šel čas a děti rostly, docházelo rodičům, že je budou muset vyslat do světa. Zavolali si tedy oba syny a otec k nim promluvil: „Chlapci, jste již velcí,...
Vyznání
Má nejdražší!Neumíš si ani představit, jako moc se mi tobě stýskalo. Po tvých nebesky modrých očích, kaštanově hnědých vlasech, které ti v půvabných loknách splývají až po lopatky, a po tvém úsměvu. Úsměvu, který máš na rtech vždy, když tě vidím. I kdyby na mě všichni byli rozzlobení a nikdo mi nedopřál vlídného slova, ty tady se svým jemným a uklidňujícím úsměvem budeš pořád. Má lásko! Nikdy neodkládáš tu starou knížku. Snad jsou to básně, které do ní vepsala ruka neznámého autora, které tě činí tak šťastnou. Básně o věčné lásce, milujícím objetí, sladkém polibku. O tiše šumícím lese, o zelené louce poseté drobnými barevnými kvítky pampelišek, pomněnek a jetele, o klidné hladině jezera. O ptácích, volně poletujících nad krajinou a zpívajících své písně; o hrdých...
Pražská kočka
Nechte se pozvat a vykročte s námi na procházku nočním městem… * Noční Praha má, stejně jako mince, dvě strany, a snad jen toulavá kočka, která svýma vševědoucíma zelenkavýma očima pozoruje dění pod sebou z ikonické střechy Národního muzea, by o nich mohla vyprávět nezaujatě. Jedna ze stran, ta, kterou právě teď pozorují zvědavé kočičí oči, je plná barev, hluku a zábavy. Kroky lidí splývají s rytmem všudypřítomné hudby, jejich hlasy se ztrácí v záplavě slov v mnoha cizokrajných jazycích. Hvězdy na nebi, které tak dlouho provázely chodce na jejich nočních procházkách, musely již dávno ustoupit silné záři pouličního osvětlení; jasné světlo výloh strhává zraky procházejících od zdobných štítů domů, mohutné budovy Národního...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
