Nemocnice
V naší nemocnici platí taková pověra, že první rok by v nově otevřené nemocnici neměli umírat lidé. Umírající by měli být převezeni do jiné, déle fungující nemocnice. U nás se tím lidé pokoušeli řídit, přesto se jim to vždy nepodařilo, a ač se snažili sebevíce, pár duší jim proklouzlo mezi prsty hned v prvním roce fungování… Navodilo to pověrčivou náladu, a právě proto se tu kvalitní personál moc nedržel. Do naší nemocnice se obecně chodí více méně umřít. Tuto nízkou úroveň zdravotnictví se ovšem před nedávnem rozhodla jedna mladinká doktorka změnit. Jmenuje se Dorota, přesněji tedy Dorota Hutterová, což i ve chvíli, kdy ji rodiče pojmenovávali, bylo staromódní jméno, díky kterému vždy vzbuzovala nechtěnou pozornost. Spolu s ní nastoupila do práce i nová...
Hořkosladce – třetí část
Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi. S pronikavým světlem policejních aut vyskočila na nohy. Chtěla utíkat, zabořit se do hlubokých lesů, stát se neviditelným duchem. Odmítala ochutnat šálek veškeré potlačované bolesti zametené pod koberec volnosti. Ale rozum přinutil bosá chodidla zůstat. Nesvedla by uprchnout před skupinou vycvičených mužů. Sklesle se zhroutila na chlapcovo rameno. „Našli nás,“ zašeptala trpce. Policisté v černi prokletých uniforem ji beze slov odtrhli, s drobným postrkáváním rusovlásku nakonec uvěznili za skla blikajícího...
Amnesie
Napřed bychom si měli říci, co to taková „amnesie“ je, jelikož se to našeho příběhu týká. Amnesie je náhlá ztráta paměti… Tohle nebyla tak obyčejná „nehoda“. Někdo tam nahoře (tím myslím boha a ne svého nadřízeného) se rozhodl dát mi pořádnou lekci do života. Někdo zařídil, abych ztratil paměť. Když jsem se probudil, ležel jsem na mýtině. Ano, na mýtině uprostřed lesa o půlnoci. Na té mýtině stál (no, dejme tomu) zámek. Ten zámek už delší dobu neviděl člověka, neboť byl oprýskaný, omítka zdí se mu drolila a měl vymlácená okna. Dveře byly zabarikádované třemi prkny. Teď, když o tom tak přemýšlím, to páčidlo tam nestálo jen tak náhodou. Vzal jsem tedy páčidlo do ruky a zapřel ho o první prkno. To povolilo skoro hned. To druhé dělalo...
Zimní romance
Zvonil telefon. „Prosím,“ pronesla jsem do telefonu. „Dobrý den, tady Skupa. Mohla byste dnes dorazit na poradu? Ve dvě hodiny?“ „Samozřejmě, budu tam,“ odpověděla jsem. Telefon jsem položila na polici a zamotala se mi hlava. Věděla jsem, co se bude dít, a dobře mi nebylo. Pracovala jsem na benzínce za městem. Naši nejčastější zákazníci byli řidiči kamionů. Většina přišla na kafe, popovídat si a pak šli spát do auta. Jenže jednoho večera přijel jeden řidič, kterého jsme všichni dobře znali, a přišel s tím, jak je zmrzlý, že mu přestalo jít topení a teď že to nikde neopraví. Nějakou tu chvilku jsme si povídali, a protože venku bylo půl metru sněhu a mráz byl něco kolem -20 °C, rozhodla jsem se udělat věc, která byla proti...
Vlkodlačice Karmen
„Auuuuu,“ zavyji na měsíc a vracím se do lesa. Je úplněk – chvíle, kdy se ze mě stane něco magického. Ano, jsem vlkodlak. Každou noc se měním, i když nechci. Nebolí to – je to jako když si svlékáte oblečení. Trvá to chvíli, ani ne minutu a je to. Přála bych si být normální, ale nemohu. Můj velice dobrý přítel Marc se snaží vytvořit pro mě lék, ale já mám strach, že ho zakousnu, proto se k němu přibližuji pouze dopoledne. Jsem doma, ve svém pelíšku pro mé vlkodlačí pudy. Každou noc takhle ležím a pozoruji nebe. Každý den je na něm milión hvězd, které se blýskají jako malé plamínky, ale měsíc tomu dominuje. Je jako král mezi milióny obyvatel ve vesnici. Takové noci miluji. I když nejsem člověk, dokážu si to vychutnat. Je ráno, já se probudím...
Vánoční hvězda
Vánoce přímo zbožňoval! Jako všichni malí kouzelníci. Tenhle rok, kdy se to všechno seběhlo, je samozřejmě zbožňuje taky, ale už není malý kouzelník. Vánoce vždycky začínaly strašně dlouhým nákupem. Kolem obchodů, kde to všechno zvonilo a cinkalo a vonělo a zpívalo koledy, se prodírali šíleným davem lidí a on se musel pokaždé držet za hábit některého z rodičů. Tyhle Vánoce už nemusí, velcí už se za hábit rodičů nedrží a jemu je už šest! Teda pět, ale občas si rok přidá, protože hrozně rád ukazuje oběma rukama a i když mu vysvětlili jak ukázat pět oběma, vždycky to zapomene. Takže zkrátka nemusí. Teda nemusí, asi by měl, ale utekl jim. To není v takovém davu nic těžkého, stačí pod někým podběhnout, za kohosi zatočit, před kýmsi uskočit a rodiče jsou ti tam. Stejně...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
