Tréningový den
Stačí nazout boty a vyletět z baráku. Už stokrát jsem si to říkala. Zítra začnu běhat, od zítra nejím laciné sladkosti. Zítra začínám jíst zdravě. Měla jsem tak slabou vůli něco dodržet. Nebavilo mě to. Sotva jsem si nazula boty, už mě zase chytla antichuť. Ale přeci jsem se jednou přemohla a vyšla z baráku před svítáním. Nejdřív jsem se dobrý dva kiláky prošla na oblíbené místo. Nastavila jsem si na hodinkách stopky a začla joggovat. Pomalu a uvolněně, nic mě nežene. Není kam spěchat. Venku bylo překvapivě příjemné teplo na to, kolik bylo hodin. Po dalších dvou kilometrech jsem začala stoupat do kopce. Jelikož jsem stále udržovala daný tep a rychlost, neměla jsem problém se zadýcháním. V tu dobu se už začalo na obloze pomalými krůčky objevovat slunce. Uvědomila...
Temnota
Jsem sama uprostřed temnoty. Nikde nikdo není. Mám strach, polívá mě chlad a slyším jen ticho. Je to nesnesitelné. Vím, že někde je. Vím, že by mě neopustil, ale i tak ztrácím naději. Nemůžu tady jen tak sedět. Musím jít. Nevím kam, ale musím tam dojít. Jediná moje naděje je myšlenka, že na mě čeká na samém konci téhle temnoty, která mi připadá nekonečná. Jdu. Nevím, jestli rovně, doleva, nebo doprava. Najednou jsem vběhla na rozžhavenou zem. Nesnesitelně to pálí, ale já odhodlaně běžím dál. Po nějaké době, která mi připadá jako dlouhé hodiny, si uvědomím, že stojím ve vodě. Krásně mi chladí moje bosé nohy, které jsou po dlouhém běhu po živlu ohně nehorázně rozpálené. Znovu jsem se rozběhla a voda šplíchala všude okolo. Zvuk dopadajících kapek zpět na vodní...
Boj v sobě
SVĚTLO. Výraz mnoha možností a mnoha dalších slov. Věc tak důležitá pro život. Důležitá pro vše, co je nám drahé. Tento děj ale není jen o tomto, je o mnoha možnostech. V okolí stál dům. Sám. Nikde okolo se nic neukrývalo a blízko nebylo nic, na co by se oko mohlo zaměřit. Dům byl prázdný, jen místy bylo pár věcí, které byly v domě ukryté několik let, možná i několik generací. Stůl. Stará dřevěná lampa. Mohutné látkové křeslo plné prachu a v něm osoba. Osoba bez emocí, bez výrazu. Bez jakéhokoliv výrazu. Ta osoba stále hleděla jen na jedno místo a člověk by si řekl, že snad už ani nežije. Osoba působila nemrtvě, avšak místy z ní bylo cítit trochu života. Dům pokrýval prach a vzpomínky. Vzpomínky tak silné, že obyčejného smrtelníka zamrazilo. Dech. Tep. Pohyb. Ten...
Temnota
Posel smrti se opět probudil. Bloudí po světě a hledá své oběti, které se nedají jen tak snadno polapit – jsou to velice přesvědčiví lidé, kteří dokáží změnit rozhodnutí takřka všech. Byl jsem jedním z nich. Posel si nevybírá, jestli utrpíte škody, nebo ne, zkrátka udělá to, co je pro něj nutné. Pomalu, ale jistě z vás vykrádá vzpomínky a to, co je ve vás nejlepší, a pak to vše promění v ty nejhorší hrůzy, které vám vrátí zpět. Je to utrpení mnohem horší, než kdyby vás týrali. Nejdřív jsem si myslel, že Posel smrti je někdo, kdo mi konečně opravdu rozumí. Bral jsem ho jako rodinu, jako bratra. Míval jsem divné pocity. Cítil jsem, jak mě všichni nenávidí. V nočních můrách se mi zjevovaly tváře lidí, které jsem dobře znal a miloval. V těch snech mě ponižovali...
Letní výlet
Co všechno se může stát, když se jedete se svou kamarádkou podívat na místo, kde jsou lidé divní a všechno kolem nevídané? My se konkrétně podíváme do vesničky Hororboom. Když jsem se se svou kamarádkou Jacqueminou sešla u mostu nedaleko městečka Stephorf, věděla jsem, že je něco špatně. Jak jsem to poznala? Jednoduše. Místo aby na kole jela, tak šla vedle něj. „Jacquemino, co se děje?“ zeptala jsem se jí s údivem. A než stihla odpovědět, prohodila jsem mezi zuby: „Ke všemu jdeš pozdě!“ „Vím, já vím, omlouvám se,“ pravila s lítostí Jacquemina. „Máti na mě chtěla hodit úklid nádobí a než bych nasadila novou gumu na kolo, chytla by mě a…“ No jo, zase ten její mladší bráška, pomyslela jsem si. Vždycky zlobí,...
Všichni svatí
Soutěž: Všichni svatí Vypsal: Mark Petersvood Den všech svatých. Nemám tenhle svátek rád. Neslavím ho. Ono vlastně není co slavit, když jde o den, kdy mají lidé vzpomínat na zesnulé příbuzné, kamarády nebo hrdiny, kteří zahynuli při záchraně života. Nemám to rád. Protože na tenhle den mi umřela moje největší kamarádka. Popadnu bundu, na záda hodím batoh a vydám se ke kostelu. Jak se to vlastně všechno stalo? Tenkrát to bylo takhle… „Miu, tak se převlíkni za nějaký strašidlo a sejdeme se u kostela!“ hulákal jsem do telefonu a kolem pasu si dával už třetí pásek a na krk pátou kravatu. Chtěl jsem být kontroverzní rock stár. „Řekneš mi konečně, za co jdeš? Abych tě poznal!“ V telefonu se ozvalo chichotání. „To budeš čubrnět,...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
