Alice: Oprátka
Alice se prudce rozeběhla. Odrazila se poprvé, podruhé, potřetí, skočila. Stihla to. Dveře tramvaje se za ní dozavřely a odkudsi zpředu zaslechla láteřícího řidiče: „To si nemůžete počkat na další?! Neznáte předpisy?! Víte vy…!“ Oslnila spolucestující zářivě zelenými kadeřemi a ignorovala výtky, které prolétaly tramvají směrem k její osobě. Něco ji nadmíru zaujalo. Skrz skupinku lidí viděla mladou dívku. Mladší než Alice, velice nenápadná. Kaštanové vlasy smotané do uzlu, šedočerné oblečení, na klíně taška neznámého obsahu. Vrtěla hlavou směrem k oknu a po tvářích se jí koulely slzy. Snažila se vypadat nenápadně a naprosto klidně a zároveň upoutat pozornost někoho na ubíhajícím nástupišti. Alice otočila hlavu...
Alice: Ve víně je pravda
„Alice! Alice! Proboha, kde zase vězíš?“ bušení na dveře bylo stále intenzivnější a intenzivnější, přestože denní doba byla nanejvýše podivná. „Sakra! Alice!“ Rány pěstí do dveří nejspíš vzbudily všechny pokojné obyvatele domu a bylo s podivem, že dveře onen nápor vydržely. V potemnělé chodbě se ozvalo cinknutí a ve zdi se objevil proužek světla. Výtah se otevřel a z něj se jako velká voda, obtěžkaná taškami, a se svazkem klíčů v puse, vyhrnula drobná dívka s azurovými vlasy. Čelní srážce se nedalo zabránit za žádných okolností. „Jau!“ zakvílela Alice a s otevřením úst pustila na podlahu klíče. Jestli ještě někdo v domě v půl čtvrté ráno spal, tak v půl čtvrté a pět minut neměl šanci v tomto mírumilovném stavu zůstat. Za klíči...
Alice: Minulost v borůvčí
Alice běžela lesem a následovala druhé drobné děvčátko. Sára měla rozpuštěné vlásky a v nich věneček z květin. Vypadala jako andílek. Alice připomínala spíše malého partyzána – už zase si stihla roztrhnout kalhoty, tričko i obličej měla umazané od borůvek, tedy válečných barev. Pobíhaly borůvčím, honily motýly, výskaly, jásaly. Najednou jako by Alice spatřila něco mezi borůvčím. Něco, co tam nepatřilo. Co tam nikdy nemělo být. Tvář? „Holčičky! Alice! Sáro! Poběžte, svačina!“ ozvalo se volání maminky, která čekala na palouku opodál. Vůně a chuť zapečených toustů a domácích sušenek rychle vyhnala z mysli podivný zážitek. Do paměti se však zaryl. Ten obličej. Brýle, skelné oči. Snad krev? Určitě jen šťáva z borůvčí. Určitě tam ten děda jen spal. Byl na...
Alice: Pod svícnem
„Opakuju vám to znovu,“ pronesla klidným hlasem a mávala policistovi před obličejem průkazkou do knihovny, která žel bohu již před měsícem propadla. Byla to jediná identifikace, kterou v téhle bundě vyštrachala. Fotka na ní byla notně zašlá a hlavně byla tak, no, nepočítaně, barvení vlasů stará. „Já opravdu jsem Alice Schillerová! Před hodinou mi volali, že mám přijet na místo činu a prošetřit to tu.“ Postavila se alespoň na špičky, aby nahlédla muži v uniformě přes rameno. Stál totiž v jediném místě, kde se do vysoké kamenné zdi vplížila brána. Svými mohutnými rameny však úzký prostor zcela zaplnil. Přes policistu zahlédla zahradu a starý dům, který jistě přežil staletí. „Madam, musím vás upozornit, že vaše naléhání není vhodné....
Strážce
Halloweenský příběh psaný podle kostek do soutěže ze série Hogwarts‘ Story Cubes. * Celé údolí bylo oděno do tajemného hávu mlhy, jen špičky toho, co kdysi bývalo věžemi hradu, vykukovaly nad ono mléčně zakalené jezero. Kilometry kolem staré zříceniny byl plot a na něm v pravidelných intervalech varovné cedule – lebka se zkříženými hnáty a varovný nápis měly odradit kohokoliv, kdo by se dostal až k plotu. Seděl jsem za tím plotem a přemítal, koho odradí nápis tentokrát – jestli jen partičku vracející se z párty, nebo někoho zajímavějšího. Střežil jsem ono sídlo pro svou paní již staletí, přesně jak mi to přikázala, než se proměnila v netopýra a zmizela do tmy. Ano, hádáte správně – byl jsem sluha upírky. Ani upír, ale ani ghoul nebo zombie, přestože po těch...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
