Zimní romance

Další odvážným lovcem literárních bobříků je Mintaka Orionis. Svého prvního bobříka okouzlila stoslovnou Zimní romancí. -*- „Mám tě ráda, ale takhle dál už žít nechci.“ Tím to všechno začalo. Vlastně spíš skončilo. Ta větu mu stále zněla v hlavě. Pořád dokola. Řekla to tak chladně. Určitě se na to dlouho dopředu připravovala. Mrcha! Jako by těch deset let nic neznamenalo. Možná pro ni. On to cítil jinak. Pak taky mlela něco o tom, že se chce v životě posunout. Tomu nerozuměl. Co jí s ním chybělo? Pamatoval si, že se mu to snažila i vysvětlit, ale to už ji neposlouchal. Vánoce letos oslaví sám. Na zem se snesly první sněhové vločky. Zima přišla letos nečekaně brzy. Redakční úpravy provedla Eillen McFir...

DM 3 – Mintaka

Zrada Těžká vojenská bota dopadla na jeho břicho. Už ani neměl sílu řvát bolestí. Z úst mu crčela krev a jeho zuby se válely po podlaze. Začal upadat do bezvědomí. Polili ho vodou a snažili se ho křísit. Byl k němu přivolán vězeňský lékař. Nikdy si víc nepřál zemřít. Cítil, že je na pokraji sil, že už nemůže… Když se probral, začali do něj kopat znovu. Z úst se mu dral zvuk podobný nářku zvířete. Bušili mu pěstmi do obličeje. Znovu ho křísili. Pak si už ani moc nepamatoval, co se dělo. Už nevěděl, jak dál, proto řekl to jméno. Zrádce…

DM 2 – Mintaka

A zem žila dále Bylo pozdní jaro jako každé jiné. Děti si hrály venku na cestě s něčím, co bylo kdysi snad balónem. Bosé dětské nohy se každým krokem nořily víc a víc do prachu ulice. Po cestě projel povoz tažený odporně vyhublým koněm. Z domů kolem cesty se ozýval hlahol místních. Někde v dáli štěkal zatoulaný pes. Den jako každý jiný. Náhle se malý Viktor podíval k obloze. Chtěl, aby se maminka podívala také. Žádný takový mrak doposud neviděl. Tenhle vypadal přesně jako hříbek. Ta houba, kterou každé léto hledali s dědou v místních lesích. Matka se konečně podívala na oblohu. A vykřikla.

DM 1 – Mintaka

Noc s nepřítelem Probudila se. Věděla, že je u ní v pokoji. Slyšela ho. „Ach jo, zase! Proč já?“ Rozespale vstala z postele. Bylo půl páté ráno, začínalo svítat, přesto rozsvítila. Zavřela okno. Prohlížela důkladně pokoj. Automaticky rozvlnila lehkým pohybem ruky i závěsy. Byl tam. Napůl ještě spící sáhla po polštáři. V tu chvíli ten zatracený komár kamsi uletěl. Znovu následovalo pečlivé hledání. Nenašla ho. Zhasla, otevřela okno a lehla si. V ten moment uslyšela ten příšerný bzučivý zvuk u své hlavy. Vstát už neměla sílu. Přetáhla si deku přes hlavu a usnula. Když se ráno probudila, běžela si namazat poštípané ruce.

Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi II.

Příspěvek ze soutěže Drabble. Ležela na zádech, ale panenka byla tak vzdálená! Zkoušela brečet, jenže matka nereagovala na její naléhání. Ta krásná, barevná panenka! Jenže tak daleko. Aby se k ní dostala, to by se musela otočit na bříško. A pak by to chtělo lézt alespoň takový metr. Zkusila znovu zabrečet. Nic. Nestalo se vůbec nic. Panenka se jí nepřiblížila ani o centimetr a i matka byla k jejím vzlykům netečná. A tak se stalo, že se v záchvatu vzteku otočila na bříško. Byla to fuška. Ale ona to nevzdala a nakonec dolezla až k panence. To bylo poprvé v jejím životě, co lezla. Redakční úpravy provedla Janel Weil.