Jednorožec

Jednorožec

Kapky vytrvale narážely do všeho, co jim stálo v cestě. Poskakovaly po listí a snažily se hustým porostem proklouznout i na to poslední relativně suché místo pod stromem. Aurora a Jack se vzájemně ohřívali. Bylo léto a déšť byl svým způsobem vítanou změnou. Oba už měli plné zuby pálícího slunce a prachu cest, který se se škodolibou radostí mísil s jejich potem. Mrholení by jim ale bohatě stačilo. Takhle bude všude hnusné, mazlavé bláto. Navíc se citelně ochladilo, zvedal se vítr a Aurora věděla, že i dnes by se Jack rád vyhnul rozdělávání ohně. Noc bude zajímavá. Aurora sledovala Jackův zarputilý výraz. Nebyl nadšený a, jak ho znala, bral si déšť osobně. Nedivila by se, kdyby v něm viděl další poleno, které se jim snažila Grenden hodit pod nohy. Jako kdyby se...

Sedm vran

Sedm vran

 Starý Maurice si poposedl a bystrým pohledem se zadíval hluboko pod sebe. Bylo poklidné úterý a vzduch se téměř nehnul. Slunce pražilo, ale Maurice byl naštěstí ve stínu stromu, a tak žár ani moc necítil. Čeho se ovšem nemohl zbavit, byl otravný vřískot vrabčáků – vřískot, který by někteří nejspíš nazvali písní, ale Maurice ne. Ten zvuk nenáviděl do morku kostí. Stébla trávy, která Maurice pozoroval, se téměř nehnula; nevál ani slabý vánek. Ale Maurice dál a dál čekal, až se u křoví pohne. Byl si jistý, že právě tam mají myši vstup do svých tunelů, a byl odhodlán s nimi skoncovat. Mohl tam tak sedět možná už půl hodiny. Staré kosti ho bolely, ale snažil se to ignorovat a moc se nehýbat, aby on neupoutal pozornost někoho dalšího. Černé oči se mu občas zaleskly,...

Dopis beze jména

Dopis beze jména

Nesmíš se rozbrečet, připomenula si a zaryla nehty hluboko do dlaní, aby se nepoddala beznaději. Nesmí si myslet, že jsi slabá. Ta slova si jako mantru opakovala několikrát každý den už skoro měsíc. Tak dlouho už byl Sebastian ve válce. Ne. On tu válku vedl. Nedokázala mu odpustit, že ji nevzal s sebou. Když se to ráno probrala, byl už dávno pryč a ji ještě pobolívala hlava z uspávadla, které jí nejspíš dal do čaje, aby ji jeho odjezd neprobral. Nenáviděla ho za to. Jsi stejný jako ostatní, nevěříš mi, to byla jedna z vět, kterou mu hodlala vmést do tváře, jakmile ho zase uvidí. Jestli ho zase uvidí. Kdo ví, jestli to vůbec… „Paní?“ Hlas ji vytrhl ze zamyšlení a Isabella prudce zvedla hlavu. Když byl teď Sebastian pryč, musela rozhodovat o všemožných věcech...

Ta bolest byla skoro k nevydržení

Ta bolest byla skoro k nevydržení

Pořádně nechápal, co se děje. Na pokraji zhroucení sledoval Isabellu, jak se její pečlivě vytvořená maska pomalu hroutí. Do jinak klidné tváře s bojácným a stydlivým výrazem pronikl chlad a vypočítavost. Drobné rty se jí zkroutily a ty jindy vykulené modré oči se přimhouřily. Bylo to, jako by se mu do mozku zabodlo tisíc drobných jehliček. Bolelo to všude, tak moc, že skoro nevydržel stát. Všechen ten oheň, kterým Isabellu obklopil, beze stopy zmizel, ale ta bolest pokračovala. Musela to nějak dělat ona. Někde v dálce se ozvaly hlasy. Isabella na chvíli vzhlédla a bolest náhle přestala. Sebastian přerývaně dýchal a snažil se přijít na to, co se stalo. Magie mysli? Bylo to snad jediné možné vysvětlení, ale nedávalo to žádný smysl. Byl to tak vzácný druh magie, že...

Zlomené křídlo

Zlomené křídlo

Pád z té výšky se ani nedal popsat slovy. Celé tělo jako by se mi rozbilo na buňky, na atomy, a při kontaktu se zemí zase složilo; ale ne správně. Všechno bylo špatně, každá kost byla o kousek posunutá, každý sval o kousek kratší, každý orgán o kousek vedle. Ta bolest se nedala vyrovnat ničemu, co jsem kdy cítila, ničemu, co kdo kdy cítil. Ani teď, po několika letech, to nebyla vzdálená vzpomínka.   Procházela jsem ztmavlou chodbou a poslouchala uspávající monotónní zvuk padající vody. Kap, kap, kap. Spolu s mými kroky a šustěním, co se za mnou ozývalo, vytvářely zvláštní kakofonii zvuků, která mě ovšem prapodivně uklidňovala. Nepříjemný chlad se mi snažil dostat pod holou kůži rukou. Mysl jsem měla čistou a soustředěnou jako málokdy. Neustále jsem se...