Pýcha
Z pera Klotyldy Malíkové. Monika se cítila trochu pohoršeně. Přestože byla tak úžasná, jak byla, její nicotné kolegyně se rozhodly nepozvat ji na svůj večírek. Co to mělo znamenat? Myslely si snad, že i bez ní to může být pořádná akce? Byla ale rozhodnutá jim to nedarovat. Když ji tedy nepozvaly, ona se nikam cpát nebude. Jejich smůla, ještě budou hořce litovat, až jim na večírku bude chybět někdo, kdo by bavil všechny okolo. Monice odhodlání vydrželo, v den večírku nikam nešla a čekala na zoufalé prosby, ať dorazí. Čekala ale marně, její kolegyně se výtečně bavily i bez ní. Ani trochu jim...
Štědrost
Adventní stoslůvka z pera Klotyldy Malíkové. -*- Erika za překvapivě příjemného doprovodu koled posbírala svůj nákup na cukroví do tašek. Než však zamířila domů, zastavila se ještě u stromečku ověšeného přáními. Na chvilku odložila tašky a přáníčky se probírala. Věřila na důležitost času, společnosti a vůbec věcí, které se koupit nedají, ale nechtěla kvůli tomu zcela odstavit hmotná přání těch, kteří byli trochu bokem společnosti. Po chvilce se rozhodla. Přepočítala peníze a pak nakombinovala několik přáníček ze stromečku tak, aby sice nezruinovala sebe, ale mohla přinést co nejvíc radosti. S omluvným úsměvem nechala plné tašky na informacích a běžela shánět dárky, které snad přinesou radost, již...
Statečnost
Z pera Klotyldy Malíkové -*- „Mám strach,“ prohlásil Radim tak nějak do ticha. Nebyl tu nikdo, kdo by ho doopravdy poslouchal, kdo by mu doopravdy odpověděl, ale to nevadilo. Byla to mantra, byl to rituál. „A to vadí?“ odpovídal mu ve vzpomínkách vlídný dědečkův hlas. „Přeci… mám strach,“ odporoval už jen v duchu. „Výborně, to znamená, že můžeš být statečný. Bez strachu strach nepřekonáš,“ usmál se trochu potutelně dědeček a vzpomínka se rozplynula. Radim se usmál. Kolik se toho jen dřív naláteřil a jak moc teď dědečkův pohled oceňoval. Měl strach, a právě proto ho mohl překonat. S tou myšlenkou se vrhl do obávané...
Trpělivost
Z pera Klotyldy Malíkové -*- Žena za přepážkou se na Lenku dívala trochu vyplašeně: „Moc se omlouvám, bude chvíli trvat, než to kolegové zařídí, ale nemůžu to urychlit, opravdu.“ Lenka se jen usmála: „To je naprosto v pořádku, když to nejde jinak, počkám.“ Žena si lehce oddechla: „Děkuju, opravdu už na tom pracujeme…“ „Však to bych vás zase hnala, kdybyste si jen tak hodili nohy nahoru a klienty neřešili,“ uculila se Lenka a pokračovala: „Jedno mi to není, ale co bych si pomohla, kdybych tu vyšilovala? A vůbec, těžší než milovat mého manžela nedochvilného, až dokud se dochvilnosti nenaučí, to být nemůže,“ dodala se...
Lakomství
Z pera Klotyldy Malíkové -*- Standa si spokojeně prohlédl své soukromé muzeum. Rozhodně ho plánoval ještě rozšířit, ale nebylo to špatné. Měl radost, tohle bylo aspoň něco. Zavrtěl hlavou při vzpomínce na všechny ty snaživce, kteří po něm chtěli nějaké příspěvky na chudé nebo nemocné. Jiní chtěli kousek z jeho spousty potravin, občas by se dokonce smířili s těmi vyhazovanými zkaženými. Nebo prý něco ze všech těch spotřebičů, které nepoužívá, někteří i nabídli symbolický peníz. Nepodlehl jim, ani jednou jedinkrát. Všechen ten majetek a peníze byly jeho. Možná to vypadalo, že má spoustu, ale on věděl, že mu to nestačí, že potřebuje ještě mnohem...