5. kapitola – I pád na hubu je pohyb kupředu
Elfové a koně, tyhle dvě věci bych zakázala… S očima dokořán jsem hltala toho nejkrásnějšího kluka, kterýho jsem kdy viděla. Tedy, když to rozeberu do detailů, nebyl to tak úplně kluk. Ale to nic nemění na tom, že jsem na něj zírala jako tele na nový vrata. Tohle přece nemohlo bejt možný! To se mi zdálo! „Illidane, máme tak trochu problém. Meren už dlouho neseděla na koni a potřebovala by si to… oživit. Myslíš, že bys mohl přivést nějakého klidnějšího koně? Aby… to nebyl takový šok hned na začátek…“ Našla jsem její první a asi poslední slabou stránku – neumí lhát. A Illidanovi to bylo taky jasné. Pozvedl obočí a pousmál se. Slint. „El, ještě jednou si promysli, co jsi teď řekla.“ Moje průvodkyně se však do své...
4. kapitola – Koně? Nikdy!
Hmm, život ve světě elfů má své plusy i mínusy… Probudilo mě ostré světlo dopadající na můj obličej. Rozespale jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. V první chvíli jsem byla naprosto dezorientovaná a nemohla pochopit, kde že to vlastně jsem, ale pak mi to zase všecko došlo. Moje dobrá nálada, která se objevila po probuzení z příjemného snu, se pomalu rozpadávala. „Ahoj. Tak už jsi konečně vzhůru.“ Polekaně jsem vyskočila z postele. Matně jsem registrovala, že mám na sobě pořád ty krásné šaty a že jsou i přes to, že jsem v nich prospala celou noc, naprosto nezmačkané. Rozhlédla jsem se a konečně objevila zdroj toho příjemného hlasu. Na stolku v rohu seděla sympatická elfka s kudrnatými vlasy až na ramena a přátelským úsměvem na rtech. Když už...
3. kapitola – Odpovědi
Na začátku se Janel vážně snažila o fantasy…pak jí došlo, že jí to nejde, takže to vzdala a dopadlo to takhle :)) Rozzuřeně jsem rázovala duhovou chodbou rozhodnutá dostat z Nerwen vysvětlení mé situace stůj co stůj. Už jsem se přiblížila ke dveřím a hodlala pěkně důrazně zaklepat, když tu přede mnou, jako obvykle, zmizely. Vpochodovala jsem rovnou do Nerweniny komnaty a spustila: „Paní Nerwen, musíme si už konečně promluvit! Já už…“ „Ach, už jsi zpět. Jak se ti líbí moje sídlo? A navštívila jsi už zámecký park?“ Nevěřícně jsem jí pohlédla do tváře. Byla naprosto bezvýrazná a kamenná. Dělá si srandu? Ona tu se mnou bude klábosit o zahradách? „Ano, byla jsem tam, je moc hezký. Ale kvůli tomu tady nejsem. Chci se konečně...
2. kapitola – Já mám vždycky pravdu!
Já jsem… tedy, kdo vlastně jsem? První, co jsem uviděla, když jsem se ve své poloze ležmo porozhlédla, byly nohy. Ano, docela malé nohy v roztomilých měděných střevíčcích. A jak tak můj pohled stoupal vzhůru, spatřila jsem nejprve splývavou kaštanově hnědou sukni, utažený vyšívaný živůtek, dlouhý, bledý krk a pak strohý obličej, rámovaný zlatými kadeřemi. Ta osoba přede mnou se lehce zamračila a nevraživým pohledem svých chladně modrých očí mně úplně přišpendlila k zemi. „Vstaň!“ To nebyla prosba, to byl rozkaz. Ten ledový tón mě zamrazil až někde v morku kostí. Potupně jsem se sbírala ze země. Jak jen můžu bejt takový pako?! Pomalu jsem se vyškrábala na nohy. I přes moji novou výšku jsem té ženě před sebou sahala někam k ramenům, ale i kdybych...
1. kapitola – Když se plní sny
Kdo by si nepřál mít tělo modelky…:) „Prober se, no tak, otevři oči!“ Někdo mi povykoval nad hlavou a přitom cloumal mým ramenem. To je určitě máma. Zase mně nemůže nechat chvíli na pokoji, proboha, vždyť víkend jsou jen dva dny v týdnu, jen dva dny můžu spát podle libosti… a ona mě ani teď nemůže nechat v klidu. Rozhodla jsem se na její ranní šikanu nereagovat a semknout víčka ještě pevněji. „Tak už vstávej, nemám tu pro tebe celý den!“ Dneska je nějaká neodbytná, co to do ní vjelo?! Ale vždyť to vlastně vůbec nezní jako mamka… A najednou mi to všecko došlo. V hlavě se mi vynořila zima, pak cesta autem, kvílení pneumatik, náraz a ta hnusná tma. Prudce jsem otevřela oči a posadila se, až ta osoba třesoucí mojí paží...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
