Netvor a princezna – část třetí: Linette 1/2

I

To zvíře… Ta věc… Odněkud se to vynořilo, strhlo ze mě toho nenechavého opilého muže a vzápětí se s ním válelo po zemi. Zůstala jsem stát u zdi jako přibitá. Nedokázala jsem se ani pohnout, jen jsem stála, oči dokořán, pootevřená ústa. Skoro jsem i zapomínala dýchat. Pozorovala jsem scénu před sebou.

Ten netvor držel muže pod sebou, svým obrovským, krvácejícím tělem doslova přišpendlil muže k zemi. Těžkýma rukama – nebo to byly spíš tlapy? Rozhodně na nich byly drápy! – drtil štamgastovi ramena. Ten řval a prosil o slitování, ale zdálo se, že netvor se mu právě snaží tesáky rozdrásat hrdlo. A potom na mě krátce vzhlédl. Jako by se chtěl ujistit, že mi nic není. Že jsem v pořádku. A já zahlédla ty zlatavé oči. To snad…

„Sebastiane…“ vydechla jsem. Musela jsem to prostě zkusit. Co kdyby náhodou… „Sebastiane… Já jsem v pořádku… Pusť ho… Nech ho jít…“

Trvalo to několik dlouhých minut, až jsem si myslela, že jsem se spletla. Že to není on. Ostatně, jak by mohl? To by potom musel být tím bájným netvorem, o kterém mi chůva vyprávěla… Netvorem, kterého se mám tolik bát… Ale já se s ním překvapivě cítila tolik v bezpečí…

A pak nechal muže vstát. Ten se rozběhl, na bolest v ramenou, která měl na padrť, ani nedbal, a s vystrašeným řevem upaloval pryč, co mu síly stačily.

Sebastian – teď už jsem si tím mohla být jistá, protože mě poslechl, k čemuž by jiný netvor neměl důvod – přešel ke zdi a s hrozným zařváním vrazil rukama do nejbližší budovy. Kolem místa úderu se rozsypala trocha zdiva. Nevydal už potom ani hlásku, jen zhluboka dýchal a já mohla sledovat, jak se pomalu mění zpátky v člověka.

II

Byl to on. Oblečení měl potrhané a od krve, hodně od krve… Krev mu tekla i zpod nehtů a z úst, ale byl to on. Něco v koutečku mé duše mi říkalo, abych utekla, abych se otočila, rozběhla se domů a ani se neohlédla, ale nedokázala jsem to udělat. Byl tady, a nevypadal teď ani trochu jako nestvůra, naopak. Jak se teď hroutil u té zdi, byl to jen muž. Osamocený, všemi nepochopený člověk se svým hrůzným tajemstvím, které se bál komukoliv prozradit. Nevěřila jsem už těm hrůzným historkám o tom, že by se živil malými dětmi. Nevěřila jsem, že by byl tak surový. Byly to jen řeči jeho nepřátel, lidí, co ho zahlédli a nevěděli, co by si o něm měli myslet, a tak začali povídat to nejhorší. Přede mnou nestál vrah. Stál přede mnou muž, který raději odhalil svoji identitu, než aby mě, dívku, kterou vůbec nezná, nechal zemřít.

Pomalu jsem přešla k němu a položila mu něžně ruku na rameno. Ztuhl pod mým dotykem, ale neucukl, takže jsem ho začala konejšivě hladit. Nejdřív jsem se, pravda, trochu bála. To, co jsem viděla, ve mně zanechalo stopy, ale věděla jsem, že se nemusím Sebastiana děsit. Postupně jsem se uklidňovala. Neodtahovala jsem svoji ruku. Potom promluvil.

„Jste v pořádku? Neudělal vám nic?“ zeptal se starostlivě.

„Neudělal,“ odpověděla jsem s pousmáním. „Díky vám ne, Sebastiane.“

Trochu se nakrčil, když jsem ho oslovila jménem. „Prosím, princezno… neříkejte mi tak. Nezasloužím si lidské jméno. Teď už víte, proč.“

Zamračila jsem se. „Já si to nemyslím. Právě pro to, co jsem viděla, vím, že se mýlíte. Zachránil jste mne! Kdybyste byl takovým netvorem, o jakém se povídá, nechal byste mě zemřít.“

„Kdybych se nedokázal přeměnit zpátky, možná bych vás zabil já sám. Ovládat se je velice těžké.“

Sklopila jsem zrak. Snažila jsem se jen představit si, jak těžké to musí být, ale věděla jsem, že realita musí být ještě mnohem obtížnější.

„Ale nezabil jste mne,“ řekla jsem. „Ovládl jste se, i když je to tak těžké! A proto si zasloužíte jméno, které každému člověku náleží… Sebastiane.“

Povzdychl si, pak se na mě obrátil a já i přes přítmí a krev v jeho tváři spatřila pousmání, které mi věnoval.

„O opaku vás asi nepřesvědčím, že?“

Zavrtěla jsem rozhodně hlavou.

„Každopádně,“ řekl, „asi už bych měl jít. Moc rád jsem vás poznal.“ Otočil se k odchodu.

„Počkejte!“

Zastavil se a ohlédl.

„Kam jdete?“

„Daleko odtud. Pryč od lidských obydlí, než ten opilý blázen rozhlásí, že jsem se tu objevil. Než po mně půjde celé město s loučemi a vidlemi.“

„Vezměte mě s sebou,“ vydechla jsem.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.