V zajetí času – 3. kapitola

Pravda

Nečekal, že se otevřou tak snadno. Jaké to pak bylo překvapení, když se ocitl pod zataženou oblohou na druhém konci budovy. Vydechl úlevou. Vyčerpaně nasával studený noční vzduch. Plíce ho pálily už od toho zběsilého úprku a teď už to ani nevnímal. Na chviličku si myslel, že jim unikl, kdepak. Tak jednoduché to být nemělo.

Ruce měl vražené v bok a v malém předklonu odcházel jakoby nic pryč. Ušel necelých deset metrů, když za sebou uslyšel zrychlující se kroky. Zastavil se. Kroky najednou ustaly. Znovu se dal do pohybu a opět to uslyšel. Pro jistotu se ohlédl.
Hrůzou mu málem vstaly vlasy na hlavě. Za ním se pomalu loudali dva strážníci. Hned jak se otočil, rozeběhli se za ním. Tryskem se dal také do běhu. V uších mu zněl zvuk píšťalky a křik obou strážníků. Brzy se ukázalo, že James je rychlejší, ale setřást je úplně nedokázal. Pořád se mu lepili na paty. Přeběhl několikrát hlavní silnici, měl štěstí, že bylo něco kolem čtvrté hodiny ranní a zrovna tudy neprojelo ani jedno auto. Přes den se tu nedalo normálně přejít.

Snažil se strážníky setřást v postranních uličkách, jenže problém byl, že on město neznal. Několikrát zaběhl do slepé uličky a jen jako zázrakem se mu podařilo uniknout. Jednou díky kontejneru na odpadky, díky kterému dosáhl na zídku mezi domy, a podruhé přešplhal drátěný plot. Jenomže sprintovat se nedá moc dlouho a jemu začaly rychle ubývat síly. Zpomaloval, a když viděl, že by zase zaběhl do slepé uličky, raději běžel dál rovně. Na další překážkovou dráhu už neměl síly. Strážníci také neměli žádnou fyzičku a krátce po tom, co museli také přešplhat drátěný plot, se vzdali. Celí udýchaní a rudí ve tvářích stáli uprostřed temné ulice a pozorovali pelášícího Jamese vpředu. Vysílačkou akorát nahlásili, kam má namířeno, a tím to pro ně haslo.

Jamesovi trvalo poměrně dlouhou dobu, než se konečně otočil a zjistil, že ulice za ním je úplně pustá. Nikde nebylo ani živáčka. S obrovskou úlevou se zastavil a snažil se popadnout dech. Pro větší pohodlí sebou praštil na nejbližší schody a ztěžka oddychoval. Už si začínal myslet, že se bude muset nechat chytit. Vyplatilo se mu však vsadit všechno na nevytrénovanost strážníků a udělal dobře.
Po dlouhých minutách, kdy se líně rozvaloval na schodech a nechtělo se mu vstávat, dospěl k názoru, že se bude muset pohnout z místa. Zcela jistě věděl, že policie bude prohledávat město, a tak potřeboval zmizet. Také ho k tomu donutila policejní siréna, která se začala ozývat nebezpečně blízko. Seděl hned na rohu domu, a tak jen zapadl za nejbližší kontejner. Hlídka projela kolem a bez povšimnutí pokračovala dál.

Na chvíli byl zase v bezpečí. Čím dál víc hořel nedočkavostí přečíst si spisy, které měl na zádech v batohu. Tady na ulici to byl však holý nesmysl. Rozhodl se proto počkat až domů. Jenže domů to bylo daleko. Bydlel v Hortonu. V malém městečku nedaleko Kansas City.
Dlouho trvalo, než se rozmyslel, ale nakonec se rozhodl dojít na zastávku autobusu. Byla to nejkratší možná cesta. Po cestě na zastávku se ještě zastavil pro něco k jídlu, protože od včerejšího oběda neměl nic v žaludku a ten si o to říkal čím dál víc.
Na zastávku dorazil už za světla. Stále byla pekelná zima, ale červené a oranžové mráčky na obloze ukazovaly, že bude krásný, slunečný den.
Ani nemusel zkoumat, v kolik mu autobus přijede. Sotva došel na zastávku, objevil se v zatáčce. Přesně na téhle samé zastávce včera vystupoval. Teď už to bylo z části za ním. Nastoupil, sedl si až úplně dozadu a batoh si držel na klíně, čistě jen pro jistotu. Cesta trvala necelou hodinu a jeho to dokonale uspalo.

Jakmile vystoupil v Hortonu, už si připadal v bezpečí. Tady nikdo nevěděl, co se včera v archivu stalo a už vůbec by ho nikdo nepodezříval. V klidu došel až domů. S hrůzou zjistil, že topení bylo vypnuté a celý byt byl kompletně promrzlý. Rychle zapnul topení na plné pecky a ještě si šel uvařit čaj, aby se trochu zahřál.

Bydlel na okraji města v dvojdomku. Měl pro sebe celé patro, které čítalo dvě místnosti, kuchyň a koupelnu. Na mladého muže, jako byl James, to bylo slušné bydlení. Byt byl zařízen stroze. V kuchyni stál úplně v rohu u zdi malý skládací stoleček a k němu dvě židle, každá v jiné barvě. Malá lednička bez mrazáku, sporák a dřez. Většině lidí by takto vybavená kuchyně silně nedostačovala. Jeho obývací pokoj připomínal spíš chlívek. Všude po zemi se válely části oblečení a spodního prádla, na topení se škvařila krabice od pizzy a na gauči, který byl jediným jakžtakž čistým místem v bytě, se válela spousta porno časopisů. Televizi neměl, jen malé rádio na stolku vedle gauče. V ložnici stála jen postel, noční stoleček a skříň na oblečení. Nikde byste nenašli nějaké obrázky nebo cokoliv, co by o něm něco vypovídalo, až na jeden. Na nočním stolku stála malá barevná fotka s mužem a ženou. Byli to jeho rodiče, které nikdy nepoznal. Jeho jediným klenotem byl notebook zahrabaný kdesi pod vrstvami bordelu v obýváku.
Jamese nějaké zařizování nelákalo a už vůbec na to neměl peníze. Pracoval v supermarketu u kasy a stěží z platu vyžil. Proto se sem tam živil i jako drogový dealer.

Konečně topení začalo topit a čaj byl také hotový. Shodil všechny časopisy na zem a natáhl se na gauč. V zádech několikrát křuplo a pak přišel uklidňující hřejivý pocit. Bylo to tak uklidňující, až usnul.

Bytem se ozývaly hlasité rány. Jamese to vzbudilo. Celý rozespalý se posadil na gauči a promnul si oči. Bouchání se ozvalo znovu. Někdo stál za dveřmi a očividně se moc dožadoval jeho přítomnosti.
Rozespale vstal a došel ke dveřím.
„Ano?“ zahuhlal a snažil se přitom potlačit zívnutí. Za dveřmi stála žena odhadem tak padesátiletá. V obličeji měla zlost a nejspíš si ji chtěla vybít na něm.
„Pane Woode, to už je po několikáté, co jste nepřišel do práce! Mě už to nebaví…“
„Paní Malkinová, prosím…“
Nenechala ho domluvit a dál si jela svou.
„Nepřerušujte mě, když mluvím,“ její obličej se svraštil, až připomínala buldoka. „Mě už přestalo bavit nahánět vás kdovíkde. Šancí jste měl mnoho a ani jedné jste nevyužil! Tohle je konec! Máte padáka! V pondělí už chodit nemusíte, na vaše místo se klepou jiní!“ Už byla na odchodu. „Jo, ještě tohle… Vaše poslední výplata.“ Nasupeně odkráčela po chodbě, až za ní dveře práskly.
James zůstal s otevřenou pusou a obálkou v ruce civět před sebe. Jeho jediný spolehlivý zdroj peněz byl nenávratně pryč. Aby nedělal sousedům, kteří zvědavě vystrkovali hlavy ze dveří, divadlo, zabouchl dveře a otevřel obálku. V ní bylo necelých čtyři sta dolarů. Jeho normálnímu platu to tedy odpovídalo.

Normální člověk, když dostane vyhazov, tak se snaží udělat všechno možné pro to, aby získal nějakou práci. Ne však James. On byl na jednu stranu rád. Jen si musel zajistit jiný příjem peněz.
Obálku s výplatou pohodil na stůl a opět zapadl nepřítomně do křesla. V místnosti bylo šero, a tak nakonec vstal a šel roztáhnout záclony. Venku se zrovna stmívalo. Červánky klidně pluly po obloze a slunce se barvilo do krvavě rudé. James neměl na nic náladu, a tak se šel zabavit nějakým filmem na notebooku. Cestou zakopl o batoh. Vztekle ho odkopl pod stůl, ale hned ho zase šel vylovit. Byl tak zmatený z náhlého zvratu událostí, že úplně zapomněl na svůj „poklad“. Vytáhl velké desky a vzrušeně v nich zalistoval.

Celý spis nesl název „Cestování časem“. Obracel všechny listy a zaujatě hltal každé slovo, visel na každém obrázku nebo náčrtku. Polovině těch věcí sice nerozuměl, ale to bylo jedno. On teď zjistil pravdu. Pravdu, která ho několik týdnů tížila jako tunový balvan a nedala mu spát. Musel se pousmát nad svou vlastní hloupostí, když si vzpomněl, jak se svému informátorovi vysmál, protože si myslel, že je na drogách. Na drogách možná byl, ale v tomhle měl pravdu. Všechno, úplně všechno sedělo jako tenkrát v sedmdesátém čtvrtém roce. Tyto spisy už jednou spatřily světlo světa, ale ihned byly zavrhnuty jako naprostý výmysl poblázněného vědce.
James se po dlouhé hodiny nedokázal od papírů odtrhnout. Prohlížel si hlavně náčrtek stroje času, který podle zdejších záznamů skutečně fungoval. Nechyběly ani fotky vědeckého týmu, který na jeho sestavení pracoval, a také různé výpovědi přímo autora této teorie. Dokonce mezi spisy někdo přihodil i několik novinových útržků z následujícího roku, kdy vláda smetla celou teorii ze stolu a označila ji za naprostý výmysl. Stejně tak jako s havárií u Rosswellu. Na konci, skoro na poslední straně, se dozvěděl ještě něco: „Nejmenovaný vědec, který stál u zrodu této teorie, představoval pro vládu značné riziko a zvláště proto jsme nařídili jeho okamžité odstranění, které bylo nezbytné.“
James to četl a bylo mu těžko u srdce.
„Nevinný člověk, který se snažil lidstvu pomoci, musel být odstraněn, aby se ti nahoře náhodou nemuseli o slávu a moc dělit. Je to tak nespravedlivé,“ povzdechl si.

Opřel se do opěrátka a nepřítomně civěl do papírů. Spásný nápad se dostavil jako lusknutím prstů.
„Když už jsem to dotáhl až sem, tak to dotáhnu do konce,“ řekl si pro sebe a sbalil všechny papíry zpátky do batohu.

Další ráno vypadl z bytu, ještě než slunce vstalo. Skočil na autobus a měl namířeno opět do Kansas City. Teď už se nebál, že by ho chytili. Nevěděli o něm vůbec nic, takže se nebylo čeho bát.
Vystoupil nedaleko náměstí a rušnými ulicemi si ztěžka probojovával cestu davem. Několikrát se musel ptát na cestu, protože mu všechny ulice přišly na chlup stejné a on několikrát zabloudil. Procházka městem mu ale nevadila. Kansas je hezké, čisté, moderní město a James tam měl své jisté zájmy.
Konečně stál před cílem. Stál před vysokým mrakodrapem, který se skoro dotýkal mraků. Prošel skleněnými automatickými dveřmi a ocitl se v prostorné hale plné lidí ve smokinzích nebo sukních a blůzách. Všechno to byli manažeři nebo vysoce postavení vedoucí. V tomhle mrakodrapu měly svá sídla různé firmy. Aby James našel tu svou, musel se dostat k informační tabuli.
„Kansas Times,“ broukal si pro sebe. Konečně je našel. Firma sídlila ve dvacátém patře. Nahoru vyjel výtahem.

Stál před velkými poloprosklenými dveřmi s velkým červeným nápisem The Kansas Times. Byly to zdejší nejčtenější noviny. James se rozhodl, že dá teorii ještě jednu šanci, i když věděl, že cena, pokud ho dopadnou, bude veliká. Dodal si odvahy a vstoupil. Po chodbách pobíhaly spousty lidí a každý křičel něco na každého. Skoro se v tom zmatku ztratil a zapomněl, co vlastně chtěl.
„Přejete si, pane…?“ zeptal se s úsměvem chlapík, který se vzal odnikud.
„Chtěl bych mluvit s šéfredaktorem.“
„Šéfredaktorem?“ podivil se chlapík.
„Jo, šéfredaktorem.“
„No, tak na konec chodby a doleva.“ Hned nato zmizel někde v tom zmatku. James prošel uličkou a vlevo na konci uviděl osamělé dveře s nápisem „šéfredaktor“. Slušně zaklepal a čekal.
„Dále,“ ozvalo se unaveně. James vstoupil. Za psacím stolem seděl postarší muž. Vlasy už měl skoro všechny šedivé, ale černé sako mu dodávalo jistý nádech respektu. Unaveně si ho prohlédl.
„Co chcete?“
„Měl bych informace.“
„Informace?“ vyštěkl posměšně.
„Jo, myslím, že to bude bomba.“
Šéfredaktor si ho zkoumavě prohlížel. Z jeho pohledu však vyčetl, že mu nevěří ani nos mezi očima.
„To říkají všichni a mezitím skutek utek…“
James z šéfredaktora nespouštěl oči.
„A jméno?“
„Mark McBrown.“
„Tak se posaď a ukaž, co máš,“ mlaskl nakonec. James se posadil a podal šéfredaktorovi desky.
„Cestování časem? To má být pohádka pro děti? My jsme seriózní noviny, ne dětský komiks!“ rozčílil se. Jamese to nijak nevyvedlo z míry.
„Tak to otevřete.“
Šéfredaktor se zhluboka nadechl a obálku otevřel.
„Pane bože,“ na víc se nezmohl. James ho pozoroval se šibalským úsměvem.
„Je to to, co si myslím, že to je?“
„Ano, přesně tak.“
„Ale jak? Vždyť to zavrhli, neplatí to.“
„Neplatí to, protože nechtějí, aby to platilo,“ zadíval se šéfredaktorovi hluboko do očí.
„Otisknete to, nebo ne?“ zeptal se rázně chvilku nato. Šéfredaktor vstal a došel k oknu, o které se opřel.
„To je docela síla, chlapče. Uvědomuješ si vůbec, co se stane, když to otisknu?“ vyrazil ze sebe po chvíli.
James pouze přikývl. Pomalu mu začínalo být vedro, a tak si sundal bundu a měl na sobě jen tílko.
„Pěkný tetování,“ pochválil mu šéfredaktor. Na krku měl vytetovaný templářský kříž.
„Otisknete to?“ zeptal se znovu a úplně ignoroval pochvalu tetování.
„Tohle není sranda. Z nějakého důvodu to smetli z povrchu země,“ cukal se šéfredaktor.
„Lidi mají právo to vědět! Nebo ne?!“ vstal a zabodl prst do stolu.
„Proč ti na tom tak záleží? A vůbec, kdes to vzal?“
„Dalo mi velkou práci to získat, tak si myslím, že byste mi mohl pomoct.“
„Neodpověděl si mi na otázku.“
„Vy také ne,“ ušklíbl se na něj. Šéfredaktor si přejel rukou přes obličej.
„Je to zahrávání s ohněm.“
„Copak vy nechcete vědět pravdu? Nechcete, aby lidé věděli pravdu?“
„Rád bych měl i zítra práci!“ šéfredaktor netrpělivě přecházel po kanceláři.
„Kolik za to chceš?“ zeptal se po chvíli horlivého přemýšlení.
James byl neskutečně šťastný. Už to vypadalo, že z toho nic nebude.
„Kolik nabídnete?“
„Řekněme sto dolarů?“
„Tři sta.“
„Dvěstě.“
„Dobrá,“ souhlasil James. „Ale na ruku.“
„Máš velmi zvláštní požadavky.“ James přikývl.
„No dobře,“ podal mu dvě stovky dolarů. „Zítra to bude v novinách.“
„Děkuju. Uvidíte, že nebudete litovat.“
„To doufám,“ vytlačil ze sebe šéfredaktor a vyprovodil Jamese k výtahu. Sotva se však za Jamesem zavřely dveře, už běžel k telefonu…