Cesta je cíl

Příběh o cestě do Santiago de Compostela pro Bobříka toulavých bot opět ulovila slečna Lyanna Sullivan. Krásné čtení!

Takhle už to dál nejde. Touhle větou začíná spousta velkých životních rozhodnutí včetně toho mého. Že se chci vydat do Santiaga jsem věděl už dlouho. Udělal bych to ale jako všichni ostatní. Vzal bych si na dva týdny volno z práce, odletěl do Porta a než bych se nadál, byl bych zase zpátky doma. Jenže to bych nebyl já, abych nemusel mít něco speciálního.Práce byla příšerná, tak jsem dal výpověď, nájem byl drahý, tak jsem byt opustil a přátelé byli falešní, tak jsem přestal odpovídat. Sbalil jsem si těch pár věcí, co jsem potřeboval, vybral peníze z banky, koupil ty nejlepší boty a prostě jsem vyšel.Nejdřív jsem šel po českých stezkách, ty mi prozradily, že vlastně tuto zemi miluji a že bych mohl do nekonečna chodit jen po ní. Během prvních pár dní jsem zjistil, že to místo, kterému říkám domov, je nádherné. Celý život jsem si myslel, že musím odejít z této země, přestěhovat se jinam, někam, kde to bude krásnější. Ale když jsem procházel lesy a po cestách, začínal jsem o tom pochybovat. Na tuto cestu jsem se ale nevydal proto, aby pozoroval krásu kolem sebe.Šestý den jsem před sebou přivítal Německo. Krajina se zpočátku nezměnila, ale pak jsem na své cestě potkal Dunaj. V dálce jsem viděl Alpy, tak velké, a přece tak malé. Šel jsem kolem řeky a poslouchal, jak kolem mě ubíhá voda. Poprvé na této cestě jsem se cítil osaměle. Možná, že člověk přeci jen potřebuje přátele a rodinu. Začínal jsem litovat všech vazeb, které jsem před odchodem zpřetrhal. Sice tuto cestu musím absolvovat sám, komu o tom ale budu vyprávět? Pár dní jsem přemýšlel, komu se budu muset omluvit, až se vrátím domů.Po měsíci na cestě jsem překročil švýcarsko-německé hranice. Švýcarsko mi vyrazilo dech. Bylo tak kouzelné! Švýcarská města i příroda mi úplně vyrážela dech. U Ženevského jezera jsem se pár dní zdržel. Trávil jsem hodně času sám, s místními moc nemluvil, sledoval jsem nehybnou hladinu a hrabal se ve svých myšlenkách. Přemýšlel jsem nad svým životem. Nad tím, jak jsem byl věčně nespokojený, ale nikdy jsem s tím nic neudělal, jen jsem si stěžoval. Příště už to nenechám zahnat do extrému jako teď. Až nebudu spokojený se svým životem, změním to hned. Švýcarsko jsem prošel za týden a jako další mě čekala kouzelná Francie. Ta jsem měl strávit nejdelší část své cesty.
Putoval jsem až na jihozápad. Procházel jsem starými vesnicemi a moje tempo zpomalilo. Ubytování jsem si hledal dřív a po večerech jsem se toulal uličkami, popíjel víno a smál se s místními. Tady mi nechybělo nic, i když cesta plynula pomaleji. Došlo mi, že není kam spěchat. Celý život se ženu za něčím a ani pořádně nevím, co to je. Je v pořádku pár dní prostě jen nic nedělat, zpomalit a užívat si přítomného okamžiku.
K úpatí Pyrenejí jsem dorazil přesně 65. den od startu. Za horami mě čekalo Španělsko. No konečně. Přechod hor byl asi nejnáročnější částí mojí cesty. Sáhl jsem si jak na fyzické, tak na psychické dno. Nohy už jsem měl do krve sedřené a postupně mě opouštěly poslední zbytky odhodlání. A tam mezi nejvyššími vrcholky jsem poprvé potkal dalšího poutníka. Byl to Francouz a na cestu se vydal jen něco málo před týdnem. Připomněl mi mě samotného, když jsem procházel Norimberkem. Díky němu jsem si uvědomil, kolik už jsem toho ušel a také jsem si poprvé za dva měsíce našel přítele.
Španělsko působilo jinak než zbytek Evropy, poutníky jsem už potkával několikrát denně. Procházel jsem se hlučnými ulicemi Pamplony a vše bylo o tolik živější. Pak mě čekaly dlouhé pláně Galicie. Ty mě naučily vytrvat. Cesta bylo poprvé po mnoho dní monotónní. Já jsem ale byl odhodlaný, věděl jsem, proč jsem se na tuto cestu vydal a že ji musím dokončit. Mnohokrát jsem to chtěl vzdát, ale takhle ke konci byla moje touha nejsilnější. Boty se mi skoro rozpadaly, batoh byl špinavý, každý den jsem bojoval s vlastní hlavou.Do Santiaga de Compostela jsem dorazil přesně po 125 dnech. Když jsem před sebou konečně viděl katedrálu, málem mi vyrazila dech. Tolik úsilí za to vážně stálo. Jestli mě to v něčem změnilo, tak v tom, že si dokážu vážit maličkostí. Když tolik dní putujete po galicijské planině, každá maličkost, která je jen trochu jiná, vás uchvátí. Nebyl by ten svět nudný, kdyby byli všichni stejní jako ta planina?

Když jsem se po této cestě vrátil domů, zjistil jsem, že jsem úplně jiný člověk. Nebo vlastně možná stejný, ale svět kolem mě se změnil určitě. Slunce najednou svítí jasněji, příroda je krásnější a lidé, ty jsou rozhodně o dost milejší. A všechno, co k tomu stačilo byly jen turistické boty, výpověď z práce a čtyři měsíce.