Bonzbloček (Památeční předmět)

Cordelie se již od malička strašlivě bála bouřek a zůstalo jí to až do teď. Při bouřkách chodila za rodiči nebo se schoulila někde v rohu a doufala, že to brzy skončí. Věděla, že se jí uvnitř domova nemůže nic stát, ale svůj strach ovládnout nedokázala.

Jednoho bouřkového večera byla Cordelie doma sama, tak se odebrala do rohu svého pokoje a na uklidnění si četla v bonzbločku, který jí darovala její starší sestra jako pamětní předmět před svým odjezdem do Vietnamu, kam se odstěhovala. Byl to bonzbloček ze sestřiných mladých let, kde byly psány různé průšvihy a vtipné věci, co různí lidé provedli. Čtení bonzbločku vždy dokázalo Cordelii uklidnit a dařilo se to i tentokrát. Četla stránku po stránce a při každém novém zápisku se musela pousmát.

Opět došla až k posledním dvěma stránkám, které zůstaly čistě bílé, ale tentokrát v nich něco bylo psáno. Červeným inkoustem tam stálo:

Vylez z rohu a pohlédni ven z okna.

Co to sakra mělo znamenat? Dělal si z ní jen legraci její bratr Zikmund? Bylo by to jediné logické vysvětlení, duchové přeci neexistují. Nebo ano?

Cordelie se hluboce nadechla, rychle zavřela bonzbloček, vydechla a stočila se do klubíčka. Zavřela oči a doufala, že bouřka brzy skončí. Nebo, že alespoň brzy přijdou rodiče. To se jí naštěstí vyplnilo a její matka se domů vrátila asi o půl hodiny později. Cordelie jí plánovala o celé té situaci říci, ale nakonec se rozhodla, že není důvod. Se svým bratrem si to pak vyřídí sama, stejně to byl jen nějaký jeho hloupý vtip, aby ji vyděsil. Blázínek.

Zikmund však toho večera domů nedorazil. Nikdo nevěděl, kam se poděl, nikomu nic neřekl. Máma začínala vyšilovat, Cordelie zkoušela volat nějakým jeho kamarádům, na které měla kontakt a táta zkoušel zvonky. Nebylo normální, že by se Zik sebral a beze slova někde zůstal nebo u někoho přespal. Vždy se ptal na svolení, toto se mu vůbec nepodobalo. Cordelie měla velký strach, souviselo to snad nějak s tím podivným vzkazem? Ale ne, to byla blbost, měla by se tím přestat zaobírat.

Byla druhá hodina ranní, Zikmund nikde, rodiče zkoušeli volat na policii, kde je poslali spát s tím, že ještě vůbec neuplynulo 24 hodin a Cordelie nevěděla, co dělat. Nemohla spát, ale zároveň ji hrozně unavovalo to utápění se v myšlenkách.

,,Cordi, jdi spát, zítra máš školu. Až se Zik vrátí, tak tě probudím, slibuju. Zkus se vyspat, prosím,“ usmála se na ni mamka a Cordelie přikývla. Může to alespoň zkusit.

Nikdo ji však neprobudil. Vzbudila se až ráno na budíka. Bratr stále nikde a na stole ležel pouze bonzbloček, otevřený na poslední straně a na ní červeným inkoustem psáno:

20:00

Co to mělo být? Co se to děje? Cordelie začala mít strach. Tohle už se jí vůbec nelíbilo, musí to ohlásit mamce. Sešla schody do kuchyně, ale tam bylo naprosté ticho. Na kuchyňské lince ležel další vzkaz, tentokrát však od mámy:

Táta mě vyzvedne po práci, pojedeme hledat Zika po okolí, končím v sedm, dorazíme snad brzy.

V sedm?! Takže do osmé hodiny večerní doma určitě nebudou, výborně. Cordelie si povzdechla a obávala se večera.

Den se plahočil, Cordelie myšlenkami celý den úplně mimo, nevěděla, co má dělat, jak se zachovat, jak se zabavit. Nevěděla nic. 

Deset. Devět. Osm. Sedm. Šest. Pět. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Osmá hodina večerní. Nic se nedělo.

20:03, něco trefilo okenní sklo v pokoji Cordelie.

20:05, Cordelie se odhodlala podívat k oknu. Na parapetu našla kamínek, ke kterému byl přivázán vzkaz. Vzkaz, jenž byl psán úplně tou stejnou barvou, která byla v bonzbločku. A tehdy jí to došlo. Vůbec se nejednalo o červený inkoust. Bylo to psáno krví.

Jdi ven, jestli chceš svého bratra ještě někdy vidět.

A sakra. Co má teď dělat? Zůstat uvnitř a riskovat život svého bratra nebo jít ven a riskovat, že se jedná o nějakou past? Chytřejší by asi bylo nikam nechodit, ale Cordelie by si to pak do smrti vyčítala. Rozhodla se tedy riskovat život svůj.

Opatrně pootevřela dveře, rozhlédla se kolem, ale nikdo nikde. Cordelie ani vlastně nevěděla, proč měla jít ven. Potká tu někoho? Dozví se něco? Nebo bude během minut po smrti? Odpovědi se jí dostalo poměrně rychle, když se poblíž vynořila jakási postava v černém, zacpala jí pusu, zadržela ji a Cordelie byla během chvíle již svázaná v kufru jakéhosi auta. Hned vedle Zikmunda, který ležel svázaný vedle ní. Neprokazoval však žádné známky vědomí. Dýchal, to Cordelie viděla, ale byl úplně mimo. Z auta se ozývaly dva hlasy, ale bylo k nerozeznání, co přesně si říkají.

Cordelie musela usnout, jelikož následující obraz, který uviděla byla chladná menší místnost, ve které byla uvázána ke stěně. Zikmund uprostřed pokoje, stále bez známek vědomí. Cordelie se snažila vyprostit z řetězů, kterými byla svázána, ale bylo to marné.

,,Je vzhůru!“ vykřikl jeden z hlasů. Ten hlas však znala, to bylo opravdu zvláštní. Znělo to skoro jako hlas jejího otce. To by on ale nikdy neudělal, musela to být jen shoda.

Shoda to nebyla. V místnosti se po chvíli objevil její táta po boku mámy. Ani jeden z nich však nevypadal přívětivě. Cordelie vůbec nechápala, co se to děje. Nemohla ani mluvit, ústa měla zalepená.

,,Tak. Amando, podej pistol. Cordelie se jistě moc ráda podívá na to, jak jejímu bratrovi kulka drtí lebku,“ řekl s úšklebkem otec a Cordelie spadla do úplného šoku. Co? Proč? Ne! Tohle nemohlo být reálné.

Bylo to však velmi reálné. Následující sekvence událostí se semlela tak rychle, že to vše Cordelie ani nezvládala zpracovávat. Kulka prostoupila hlavou a následně i tělem Zikmunda. Cordelii něco uvnitř zavalilo, najednou nemohla dýchat, skrze slzy neviděla a pomalu ztrácela vědomí. Z tohoto stavu ji dostala až následující střelná rána, po které se jí jedna z kulek zabodla přímo do srdce. Poslední, co spatřila byly zlostné oči její matky.

Mezitím byla na cestě policie, která dostala anonymní tip od sousedky, která podivné události od vedle tiše sledovala. Hned za policií jela i sanitka.

Policie oba úspěšně zatkla. Ani jeden však nedokázal prozradit, co je k tomuto hrůznému činu vedlo. Dostali doživotí. 

Sanitka už tolik úspěšná nebyla. Cordelie i Zikmund byli oba definitivně po smrti.