Temnota

Dnes to nebude lehký příběh. Bude smutný. Moc smutný. Kdo nerad smutek, prosím, nečtěte dál.

Tento příběh vypráví o třech ženách a jednom pokoji. Na oddělení vládl obyčejný každodenní ruch a shon, sestry a ošetřovatelky pobíhaly sem a tam, všude okolo vonělo prádlo a dezinfekce. A pak tu byly ještě vůně, které jste necítili nosem, ale srdcem. Strach, bolest, beznaděj. Každodenní boj o přežití, boj s nemocí, boj s bolestí, se samotou. A to vše se střídá a prolíná s čím dál větší intenzitou a pravidelností, až se dech zadrhává a srdce trne bolestí a lítostí.

Již to není jako dřív. Vzpomínám na své začátky. Jen čas a zkušenosti dělají ze sestry sestru lepší, jen čas umí prohloubit její skutečnou podstatu a empatii a teprve čas ukáže, zda volba být sestrou, byla dobrá či nikoli. Shledávám sestry, jenž sestrami neměly být, velmi otrávené, unavené, nenaplněné a pak teprve netrpí jen ony samy, ale zejména pacienti. Ale i pacienti se mění. Dnes již u vizity nestojí v pozoru jako dříve, držíc si kapesník před ústy. Dnes si klidně leží na lůžku, mobil u ucha, odměřeně sledují lékaře, který je na vizitě a čeká, až se pacient uráčí alespoň posadit. Kam ten svět spěje, doba letí dopředu, modernizace, spěch, technika, ale srdce zůstávají stejná, bolest a strach rovněž, jen nemoc má ostřejší drápky, delší úponky, je daleko víc agresivnější a zlá. A v těchto chvílích se sestra ve svém dennodenním shonu a běhu pozastaví, vztáhne srdce, duši, otevře náruč a čeká. Většinou to netrvá dlouho a do náruče s naléhavostí vpadne pacientova bolest, strach, úzkost. A sestra naslouchá, vnímá, odpovídá pohlazením duše a pokývnutím. Ano, jsem tu pro vás, poslouchám, pojďte. Ale i sestra je jen člověk, dělá chyby, jako kdokoliv, byť se je snaží eliminovat na minimum.

A dnes už vím, jak velkou chybou bylo dovolit, aby jeden pokoj sdíleli tři pacienti se stejnou diagnózou, natož s velmi špatnou prognózou a o této chybě budu vyprávět.

Těm třem ženám budeme říkat třeba Anna, Marie a Jana. Běžné tří ženy, pacientky, matky, manželky a nádor. Zlý, ošklivý, bující, je tu. A bude boj, oboustranný, málo naděje.

Jako první přichází paní Anna. Pokoj číslo 4 je připraven, paní je milá, příjemná, vcelku dost dušná, už ode dveří vnímám její bolest zad, která jí brání v provozování běžných denních činností. A právě ta ji přivádí k nám na oddělení. Později se dozvím, že právě nádor tlačí a způsobuje ony bolesti. Dobře, příjem jako každý jiný, pár podpisů, informací, seznámení s oddělením, odpovídající dieta, zavést kanylu, podat kyslík, nebulizace, analgetika. Vše jde podle plánu. Ještě není vše hotovo, a za dveřmi již stojí další pacientka. Tentokrát k došetření – začíná vykašlávat krev. Nádor je již stanoven delší dobu. Paní Jana prošla mnoho onkologických oddělení, ví dobře, co ji čeká, je jistá, neusměje se, působí až pohrdavě, snaží se nabudit silný dojem. Mě ale nepřekvapí, už teď cítím její slabost, opět další várka podpisů, pár stručných informací, zavést kanylu, což se mi podaří až na třetí pokus. Pacientka ani nemrkne, pobyty v nemocnicích vás změní. Děkuji a prosím z jejich úst nevyjdou, spíš jen nepatrně trhne hlavou, váhavě odpovídám stejně, přistupuji na její hru. Každý člověk je unikát a sestra zavčasu, nejlépe už od příjmu, by měla poznat, s kým má tu čest a pokusit se plynout na stejné vlně. Projevit empatii a navodit pocit klidu a důvěry. Ne vždy se to podaří. Pak ale budeme tápat a nejistota vše zhorší, vzniká tak situace nevhodná jak pro pacienta, tak pro sestru. Vše se zcela zbytečně komplikuje. Třetí pacientka je přijata v noci. Dušná a slabá, bolesti tak silné, že je nutné podávat opiáty.

A dny běží, všechny tři ženy intenzivně sleduji a vnímám. Někdo se domníval, že ubytovat zmíněné ženy na jeden pokoj je dobrý nápad, že se společně pobaví a snad i podpoří. Opak byl pravdou. Pokud jedna z nich měla bolesti, jako by se propadla bolest i do spolupacientek, když nejedla jedna, nejedla druhá, když plakala jedna, plakaly tři. Když se dusila jedna, dusily se všechny, a v tomto stádiu je absolutně nešlo přestěhovat. Bylo pozdě. Pozdě jsme si uvědomili fatální chybu.

Domnívám se, že dušnost je jedna z nejhorších příznaků. Na dušnost tady nepomůže držet za ruku, pohladit, naslouchat, tady jen čekáte. Pro pocit otevřete okno, hledáte úlevovou polohu, hodiny na kyslíku vytáčíte do nesmyslných čísel, jen pro trochu důvěry –  sestro stůj u mě, nechoď pryč, prosím! Nenávidím pocit bezmoci. V případě dušnosti stonásobně.

A pak se stav jedné z pacientek zhoršil natolik, že již nebylo možné oddálit to nejhorší, smrt. Byli jsme nucení paní převést na jiný pokoj, kde v blízkosti své rodiny skonala. Při stěhování jsem u obou zůstávajících pacientek viděla v očích strach, ale i díky za ohleduplnost a mně v hlavě probleskla strašná myšlenka. Strašná a pravdivá –  je obrovská pravděpodobnost, že zbývající ženy dopadnou stejně, akorát s tím rozdílem, že ta poslední nebude z pokoje odvezena, ale zůstane. Bylo mi zle a co nejhůř, obě ty ženy to cítily, jejich oči vypadaly víc než výmluvně, na jejich pohledy nikdy nezapomenu. Křičely do ticha strachem a bolestí a v té chvíli jsem pochopila, že mě teprve teď potřebují.

Začal kolotoč, obě pacientky velice silně vycítily, že jsem ochotná se jim věnovat více než ostatním pacientům, cítily, že si pro ně vyšetřuji speciální čas. Když obě ženy zjistily, že mám noční službu, viditelně se uklidnily, po dávkách opiátů byly povolné, chvílemi i spaly. Nejvíce ze všeho jim chutnal meloun a led. Nevím proč. Při kontrole pokojů z jejich postelí vykukovaly trošku spokojené oči, takové důvěřivé.

Dny a noci plynuly, stav pacientek se měnil, někdy byly dny lepší, jindy horší, někdy byly bolesti a dušnost tak kruté, že mé ruce a klouby modraly od pevného stisku žen. Ale já držela, neuhnula ani o píď.

A pak zůstal pokoj číslo 4 prázdný, zůstaly jen tři prázdné postele, čisté povlečení a vůně dezinfekce. Ve vzduchu pachuť smrti a omylu. Omylu, ze kterého se poučíme. Okno jsem nechala otevřené, tak leťte, duše, na místa hezčí, bez bolestí, plné lásky a úsměvů.