Plná náruč sedmikrásek

Slunečný den končí, paprsky zapadají a já se šinu velmi pomalu polní cestou, která se vine od vesnici k vesnici. Nikde nikdo a v dáli zapadá slunce, mraky ho ochotně schovávají a poslední paprsky mi oranžovými odstíny dopadají na kůži a zahřívají mě. Vzduch vane však čerstvý, není takové to parné dusno, ale předpokládám, že to v létě teprve přijde. Toto mám na jarních dnech nejraději. Pramen vlasů, který mi vítr češe, si zastrčím za ucho. V ruce svírám květiny, které jsem natrhala po cestě a svázala je do úhledné kytice. Kéž bys jen viděla, kam jsem až došla. Kam až bych došla, kdybys tu byla se mnou?

Zamžourám. Na chvíli odvrátím zrak od slunce a otočím se, abych pořádně viděla na louku. Je plná nejrůznějších malých květů. Tráva je sice vysoká, ale i přesto si živě vybavuji, když ji čerstvě sekali. Ta vůně nejde vymazat z paměti. A přestože už jsem na trávy alergická, tato vůně zůstává mou oblíbenou. Veselé dítko. Sice mi chybělo v puse pár zubů, ale jinak? Jinak mi nechybělo vůbec nic. Měla jsem takové ty bílé šaty poseté malými slunečnicemi, pamatuji si, jak jsme je spolu vybíraly. Moc se mi líbily ve výloze, ale spěchaly jsme na autobus. Když si viděla můj výraz, jako by nic si mě vzala do obchodu, s nadšením mi šaty pořídila a při čekání na další autobus jsme si daly zmrzlinu. Vůbec ses nezlobila, že jsme kvůli mně autobus zmeškaly. Čokoládovou už nemám ráda, víš to vůbec?

Dnes jsem se oblékala bezmyšlenkovitě. Kučeravé rozpuštěné vlasy, volná bílá halenka a dlouhá sukně až ke kotníkům. Dřív jsme tu běhávaly bosé. Ať už jsme si házely s míčem, s úsměvem hrály na honěnou, nebo další jinou z těch smysl postrádajících dětských her, vždycky jsem se s tebou cítila tak svá jako s nikým na světě. Mohla jsem být kým jsem chtěla a tys mě vždycky podpořila, pochopila a byla mi průvodcem na mé cestě, lampou ve tmě. Ale úplně nejraději jsem měla ty naše pikniky. Zkrátka si mi vtrhla do pokoje s dekou a už mě táhla nadšeně ven. Nikdy jsem nepoznala člověka, který by měl tolik elánu a byl pořád naladěn na takovou optimistickou a pozitivní notu. I když jsem někdy remcala a nechtělo se mi, stejně jsem si to vždycky užila. Koukaly jsme na západ slunce, pojídaly jahody a pily domácí limonády, které si připravovala. Občas jsme spolu něco upekly a nejvíc se mi líbilo, když jsme šly pozorovat hvězdy. Učila si mě Velký vůz, Malý vůz, Orion, Kassiopeiu… Ta je pro mě nejvzácnější. M. W. Záleží, z jakého úhlu pohledu se díváš. Mé jméno, můj osud. A že se snažím na všechno dívat ze všech úhlů. Tos mě naučila ty a dennodenně narážím na to, že ti za to nikdy nebudu umět být dostatečně vděčná.

Jednou jsme dokonce pod širákem přespaly! Pamatuji si, jak jsem z toho byla celá natěšená a vyděšená zároveň. Celou noc jsem si tě držela u těla tak blízko, jako by mě snad měl někdo ukrást. Sama se spát venku bojím, ale věřím, že jednou zase poznám někoho, s kým se budu cítit tak bezpečně jako tehdy s tebou. Vykračuju z polní cesty směrem k té lesní. Po tvářích se mi koulí nepatrné slzy. Užívám si klidu a samoty. Podívám se na květinu, kterou ti nesu. Je přenádherná, jako ty! A ty sedmikrásky. Byl takový jarní den jako dnes a šly jsme zase na louku. Učila si mě plést věnečky z pampelišek a kopretin. Vůbec mi to tehdy nešlo a asi jsem byla svým neúspěchem už znechucená a zoufalá a jak se znám chovala jsem se už dost protivně, tys ale vždycky věděla, jak na mě.

Nasbírala si beze slůvka a s jiskrou v oku plnou náruč sedmikrásek. Ani jsem nevěřila, že by jich někdo dokázal tolik nasbírat. Byla jsem tak fascinovaná jejich krásou, že když si potom celou náruč vyhodila nad nás do nebes a vítr si s nimi pohrával, cítila jsem se jak ve snu. Snažila jsem se některé sedmikrásky pochytat a tys mi dala dokonce jednu s neposedným pramínkem plavých kučeravých vlasů za ouško. Tancovaly jsme a sedmikrásky se jako kapky deště snášely velmi pomalu a ladně k zemi. Všechny zlé pocity byly zase pryč. Objala si mě, zvedla si mě do nebes a zatočila se se mnou. Jak kdybych byla na kolotoči. Smály jsme se, skoro jsme se za břicho popadaly. Prosila jsem tě, ať mě položíš na zem. A když mé špičky pocítily pevnou půdu pod nohami, motal se mi celý svět. Ty sis mě chytla, obejmula mě a věnovala mi polibek, na který vzpomínám každý den. Tvá jemná kůže se dotkla mého čela. Nedokážu popsat, co všechno za pocity se ve mně odehrávaly, když si odešla, mám dojem, že den ode dne tě znám méně a méně. Oči si měla modré, hlas jemný a jak nádherně si voněla, už se mi ale spousta věcí rozpíjí, tenhle polibek, ten však mezi všemi vzpomínkami na tebe září.

Slunce zapadlo už dávno a ponuro se snášelo k zemi. Pomalu mi začaly vstávat chloupky na rukou. Jeden po druhém. Zastavila jsem. Zvedla jsem oči od země a podívala se na tvé vyryté jméno. Kamenný výraz ve tváři vystřídal letmé uculení se. Díky tobě vím, co to znamená milovat. Občas se dívám do zrcadla a vidím tebe, ale jen zvenku. Někdy jsem vlastně ráda, že tu nejsi, bojím se, že bys ze mě byla zklamaná. Pokud vůbec dcery své mámy zklamat mohou. Neboť já, ač jsem vyvedla sebevětší hloupost, jsem vždy věděla, že mám svou spojenkyni přímo za zády. Kleknu si rovnou k tobě a obejmu tě. Přestože je náhrobní kámen chladný a ledový, já z něj cítím hřejivou lásku. Tvou hřejivou lásku.

„Něco jsem ti přinesla,“ prolomím ticho nakřáplým a značně zlomeným hlasem. Květiny jsi milovala ze všeho nejvíc. A já tvoje malá květinka byla. Tak proč si mě tu jenom nechala? Samotnou uprostřed louky? Víš? Jak si mi povídala, že květiny potřebují k životu světlo a vodu? Já potřebuji k životu tebe.