Ta bolest byla skoro k nevydržení

Pořádně nechápal, co se děje. Na pokraji zhroucení sledoval Isabellu, jak se její pečlivě vytvořená maska pomalu hroutí. Do jinak klidné tváře s bojácným a stydlivým výrazem pronikl chlad a vypočítavost. Drobné rty se jí zkroutily a ty jindy vykulené modré oči se přimhouřily.

Bylo to, jako by se mu do mozku zabodlo tisíc drobných jehliček. Bolelo to všude, tak moc, že skoro nevydržel stát. Všechen ten oheň, kterým Isabellu obklopil, beze stopy zmizel, ale ta bolest pokračovala. Musela to nějak dělat ona.

Někde v dálce se ozvaly hlasy. Isabella na chvíli vzhlédla a bolest náhle přestala. Sebastian přerývaně dýchal a snažil se přijít na to, co se stalo.

Magie mysli?

Bylo to snad jediné možné vysvětlení, ale nedávalo to žádný smysl. Byl to tak vzácný druh magie, že se považoval takřka za vyhynulý. Tak jak k němu, sakra, přišla ona?

„Jste v pořádku?“ zeptal se Isabelly blonďatý hromotluk, co právě přiběhl. Isabellina maska se vrátila, něžně se pousmála.

„Ano, děkuji,“ pronesla jemným hlasem a přijala nabízené rámě. Michael se na Sebastiana nenávistně podíval a už ji odváděl pryč.

Vida. Nakonec možná přeci jen budeš k užitku, blesklo Sebastianovi hlavou, když odcházející Isabellu sledoval.