Věneček z pampelišek

Paprsky slunce lehce polechtaly po tváři dívku, která svůj čas trávila v lučním kvítí. Zcela automaticky zaplétala věneček z pampelišek, ale své počínání si příliš neuvědomovala. Necítila ani jemný poryv vánku, který si pohrával s jemnými vlásky, co jí vypadly z culíku. Po noze jí lezla beruška, ale nic takového pro ni nebylo důležité, protože byla ponořena do svých vzpomínek.

Na místě, kde svou lásku poprvé potkala, vzpomínala na chvíle plné radosti, ale i smutku, jež jejich společný život provázel. Jedna vzpomínka za druhou lechtala její vědomí a vytvářela na jejím obličeji buď úsměv nebo zamračenou grimasu. S každou další pampeliškou ve věnečku si vybavovala další a další část svého života, který sdílela až do minulého měsíce se svou láskou z dětství.

Spojovaly je společné zájmy, prostředí ve kterém vyrostli, ale hlavně cit, který jim byl přítelem po celou jejich společnou cestu a který jim dal sílu se poprat s nepřízní osudu, který je na několik let odloučil. On musel jít do války a ona se musela naučit, jak se postarat o rodinnou farmu. Mírně se zamračila, když si vzpomněla, že své první dítě uviděl až když mu byly čtyři roky. A ač spolu měli ještě další tři děti, nic mu nemohlo nahradit tyto čtyři roky života, které mu byly se synem odebrány.

Další rána osudu přišla, když si nemoc vzala jejich druhého nejstaršího. Závažné spalničky udolaly jeho malé tělíčko, které s nimi nedokázalo bojovat. Spolu ale žal dokázali překonat a najít smysl ve svém dalším životě. První adoptované dítě přišlo do roka a další dvě během let. Společně si vytvořili velkou rodinu, která k sobě měla blízko a děti společně vychovávali stejně bez ohledu na to, zda biologicky jejich bylo či nikoliv. Čas byl však neúprosný nepřítel i přítel. Nejdřív se provdala první dcera, oženil se syn a najednou už kolem nich běhal houf vnoučat. Stále s dětmi spolu měli blízko, ale práce a jejich životy většinu z nich odvedla dál od rodné farmy, kde jim spolu bylo tak dobře. Dnes se tu sešli všichni uctít jeho památku, protože jeho svíce vyhasla po vleklé nemoci. A tak jeho jediná láska ve smutečních šatech seděla na místě, které pro ně mělo vždy velkou cenu a odplétala své poslední minuty na věnečku jako kdyby byla malá dívka, co ho právě spatřila. S posledním zapleteným kvítkem její ruce opustila síla, na tváři jí však zůstal radostný úsměv, protože se opět sešla se svou láskou.