Nečekané setkání

Moji drazí čtenáři a spisovatelé,
dovolte mi představit vám již čtvrté společně vytvořené dílo. Toto láskyplné dílo má krásných 1300 slov a já vám jej s radostí nyní představuji.

Vaše Vrba

-*-

Seděla na lavičce, vrásčité ruce položené na knížce tak ohmatané, že držela pohromadě jen silou vůle. Pozorovala mladý zamilovaný pár, který si užíval prvních teplejších slunečních paprsků a udělal si v malém parku piknik. Pohled na ty dva jí na tváři vykreslil úsměv. Úsměv, který se po dlouhé době dostal i do očí.

Jako by to bylo včera. Vzpomínala na těch pár dnů, kdy ji navštívila Láska a dovolila ji poznat muže, jež jí navždy zůstal v srdci. Oba věděli, že mají jen těch pár společných dnů, než se jejich cesty rozdělí. Přesto neváhali a věnovali si navzájem svá srdce…

Uvolnila ramena, opřela se, obličej pozvedla výše, vstříc ke slunečním paprskům. Zavřela unavené oči. V myšlenkách se vrátila o mnoho let nazpátek.

Natáhla k němu ruku. Byla opět mladá a krásná. On stál naproti ní. Na ten úsměv nikdy nezapomene. Stejně tak na jeho modré oči, sametový hlas. Něžné vrásky smíchu, co se mu tvořily, když mluvil ve verších. Když šeptal slůvka lásky, jen pro ni. Cítila jeho vřelou lásku do morku kostí. Nikdy a nic je nerozdělí! Snili o nádherné budoucnosti, o tom, kolik budou mít dětí, jak velký budou mít dům. Osud však nechtěl. Osud měl jiné plány.

To rozhodnutí o přijetí na prestižní universitu přišlo prostě jen tak. Další pitomá obálka. Mohlo v ní být cokoliv – letáky, další nezaplacené faktury, nějaké milostné psaníčko… Ale nebylo. Od října už bude někde daleko na koleji. Bez ní.

Když toho večera přišel na pláž, hned si všimla, že vypadá zachmuřeně a že jej něco trápí. Všechno jí to řekl. Jak ji miluje a nechce od ní pryč, ale že je ta škola splněný sen a další šanci už by nemusel dostat. Stála tam beze slova. Myslela, že spolu budou navždy. Teď ale bylo vše jinak. Jak se to, proboha, stalo?

Do doposud radostného úsměvu se jí promítla bolest. Nikdy znovu nemilovala. Ráda měla, ale po něm Lásku zkrátka nikdy nepoznala. Cítí ti dva lidé, kteří si právě vychutnávají jahody v čokoládě, to stejné, co tehdy cítila ona? Bude pro ně jejich „navždy“ opravdu navždy? Sbalila si knihu a s myšlenkou, proč ve skutečnosti nekončí všechno pohádkově jako v zamilovaných románech, které tak tuze ráda četla, se pomalým krokem vydala z procházky směrem domů. Prošla hlavním vchodem věžáku a už ze zvyku otevírala schránku. Dnes na ni nevypadly žádné letáky ani obálky, ale přesto tam něco bylo. Že by snad vzkaz?

Rozbušilo se jí srdce, jakmile uviděla úhledně složený list papíru ve schránce. Zaváhala na okamžik, než papír vzala do rukou. Knihu si zastrčila pod paži a roztřesenýma rukama vzkaz rozložila. Ani si neuvědomila, že pláče, kdyby jí slzy nedopadaly na papír a nerozpíjely slova, které si právě vrývala do své mysli a srdce.

Gideon. To jméno ji v mysli běželo stále dokola. Během chvíle se v ní vystřídalo tolik emocí, že si musela sednout. Bídák! Po tolika letech se ozvat a chtít se sejít. Proč teď? Tolik promarněných let a čekání na něho! Rozhodla se tam nejít. Vztek jí koloval v žilách, když myslela na to, co mohli mít a nakonec neměli. Po chvíli vstala a zamířila do svého bytu, kde odložila knihu na stůl. Automaticky pohlédla na hodiny, které ukazovaly půl třetí. Na listu, který jí nechal Gideon ve schránce, se psal čas setkání přesně ve tři hodiny.

Kdyby se teď rozhodla jít, ještě by to stihla. Ještě jednou ho vidět. Naposledy. Než si stačila uvědomit, co dělá, už brala klíče do rukou a otevírala vchodové dveře. Celou cestu myslela jen na něj. Na sliby, které si dali. Na místa, která spolu navštívili. Na poslední okamžik, kdy ještě byli spolu, než jí definitivně zmizel ze života. Zrychlila krok a mířila ke kavárně, kterou ve vzkazu zmiňoval. Sluneční paprsky jí dodávaly odvahu a energii, jenomže když se blížila k místu setkání, její krok zpomalil. Zastavila před výlohou a zadívala se dovnitř. Uběhl sice dlouhý čas, ale i tak ho poznala hned, když ho zahlédla sedět na židli v rohu místnosti. Uběhly možná vteřiny, minuty nebo hodiny, ale ona tam stále stála a prohlížela si ho. Nakonec se rozhodla nejít dovnitř. Odvaha jí opustila. Otočila se a zamířila zpět domů, když za sebou uslyšela známý hlas, který ji donutil zastavit.

„Gwen….“

Zavřela oči. Okamžitě se jí znovu vybavil ten mladý láskyplný pohled. Ty hluboké modré oči lemované vějířky roztomilých vrásek jež tak ráda líbala.

Pomalu se otočila. A to, co před chvílí viděla pouze v představě za zavřenými víčky, viděla najednou doopravdy. Ach, ty oči zůstaly tak stejné! Tak bolestně krásné!

„Gideone…,“ také vyslovila jeho jméno.

„Ty odcházíš? Doufal jsem, že bychom…,“ na chvilku se odmlčel, „že bychom si mohli popovídat. Je toho tolik co si můžeme vyprávět!“

„Gideone, já…,“ hledala ta správná slova, „já si nejsem jistá, že o to stojím.“

Posmutněl. Jakoby se mu ztratila z očí všechna barva.

Byl v šoku. Tohle nečekal. Čekal…co vlastně? Přijetí? Láskyplné objetí kolem krku? Možná, že trochu ano. Pravdou je, že sám nevěděl, co si od toho sliboval. Možná byl naivní, ale doufal že pochopí, že vzdělání bylo pro něj tenkrát velmi důležité. Nemohl to odmítnout. Nebylo to jen jeho rozhodnutí, ale i okolí, které z něj chtělo mít vystudovaného člověka a tomu zkrátka nic nesmělo stát v cestě, byť to bylo sebe bolestivější.

„Gwen, prosím vyslechni mě! Klidně mi dej facku, ale prosím, moc tě prosím! Vyslechni mě!“ zašeptal zlomeným hlasem a nespouštějíc z ní svůj pohled, čekal co bude dál.

Při jeho slovech se v Gwenině srdci cosi pohnulo. Nedokázala poznat, jestli šlo o mladickou naději nebo stařeckou lítost pro vše, co mohlo být. Uvědomovala si ale jednu věc. Právě teď a v tuhle chvíli měla na výběr. Mohla odejít – všechno by bylo o tolik snazší, kdyby prostě odešla.
Se zděšením – ne, to bylo příliš silné slovo, vůbec nesedlo k pocitu, který ji teď hřál u srdce – s jakýmsi odevzdáním smíšeným s nadějí si uvědomila, že neodejde

Odhodlaná něco změnit, ačkoliv s pochybami a zběsile tlukoucím srdcem, se podívala na Gideona, její oči plné znovu-vzkvétající lásky, a řekla: „Tak povídej.“

Tělem mu projela nepopsatelná úleva. Usmál se na Gwen a ta mu úsměv ledabyle oplatila. Neměl tušení, že jí v tu chvíli tluče srdce jako pominuté. Až měla strach, že ho Gideon uslyší.
Společně vstoupili do kavárny a usedli ke stolku, na němž ležela Gideonova nedopitá káva espresso. Vzápětí u nich stála slečna s roztomilou zástěrkou, aby převzala Gweninu objednávku. Bylo poznat, že se jí ulevilo, že se Gideon do kavárny vrátil. Ten nečekaný úprk hosta ji musel zaručeně vyděsit.
Gwen požádala o vídeňskou kávu a slečna se s poděkováním vzdálila. Zůstali sami.

„Tak rád tě vidím,“ pronesl Gideon. Gwen se jen usmála, ale nic neřekla. Obávala se, že kdyby promluvila, hlas by ji zradil. Tolik let si jejich setkání představovala, ale nikdy by si nemyslela, že k němu opravdu dojde.

Během chvilky, která Gwen přišla mnohem delší, než ve skutečnosti trvala, byla její káva na stole. Využila toho, že může něčím zaměstnat své ruce, uchopila lžičku a pomalu do kávy vmíchávala šlehačku.

Najednou z ničeho nic slyšela sama sebe říkat: „Proč ses mi do dnešního dne nikdy neozval?“ Zvedla k němu oči, ve kterých se zaleskly slzy. Překvapilo ji, když je v těch jeho uviděla také.

„Byl jsem mladý a hloupý. Neskutečně hloupý,“ povzdechl si Gideon. „Studium mne úplně pohltilo, chtěl jsem se zavděčit rodičům a vůbec jsem si neuvědomoval, o co jsem přišel. Snažil jsem se si to nepřipouštět, ale po letech mne výčitky přece dostihly. Ale bylo pozdě. Už jsi ve městě nebydlela a já nevěděl, kde tě najít.“ Odmlčel se.

„Jak si mne našel teď?“ zeptala se.

„Pamatuješ, jak jsme v dětství zapíchli prst do mapy a řekli si, že tady jednou budeme bydlet?“ Gwen nechala slzy kanout. „Prostě jsem to zkusil,“ dopověděl.

To stačilo k tomu, aby mu své srdce znovu otevřela. Byla opět šťastná.