* První adventní zastavení *

Bylo to jako před měsícem, a už jsou tady zase? Vánoce? Kdy? Jak se to stalo? Jaro i léto mi uniklo mezi prsty a je tu zima. Už zase čistíme auta od mrazu a nerozumíme mu, že nám jen radostně maluje obrázky na skla. Neskutečné, jak ten čas letí.

A jako každý rok, i tento si říkám, letos to bude klidnější, pohodovější! A výsledek je samozřejmě opačný. Ne, nestěžuji si, kdepak. Ale člověk neví co dřív! Nakoupit dárky, péct cukroví, v mezičase umýt okna, vyčistit každý kousek domu, vydrbat koberce, všechno se musí lesknout! A do toho služby, inu jako každý rok, i letos máme nemocenské a táhneme služby jak se dá. Kdy mám upéct cukroví? Kdy to všechno mám stihnout? A musím to stihnout? Neuklízím přeci celý rok?

Rychlým krokem jsem se prodírala městem. A najednou jsem se zastavila, můj zrak upoutala milá krása. Ve výloze byly nádherné rudé svíčky. Kouzelně mně oslovily. Najednou jsem je viděla na věnci, jak překrásné září, jedna za druhou a pak čtvrtou neděli společně. Musela jsem je koupit. Unavená, uchozená, ale šťastná jsem svíčky nesla, jako by to byl poklad světa. Lidé se za mnou otáčeli, jak jsem se usmívala.

A doma jsem začala vyrábět adventní věnec. No a co, že koupelny nezáří? Že je na lustru trochu prachu? Že cukroví nemá dokonalý tvar. Vždyť budou Vánoce! Svátky klidu, pohody, lásky, míru, přemýšlení. A taky přátelství. Nemám velkou rodinu, o to víc mám ale dobrých přátel. Tak jsem vytvořila věnec, připevnila šišky, čtyři nádherné svíce a se spálenými prsty jsem radostně poslala fotografii věnce dál… Někomu, o kom jsem věděla, že vykouzlím úsměv na rtech, že pochopí mou drobnou radost.