Ples starého obutí
Další báseň z pera slečny Wines je tu pro vás. -*- Na našem dvoře pár starých bot divadlo hraje loutkové. Oděné spoře do rytmu not Tančí jak z báje králové. Netopýr tleská jak komteska kremrolí potěšena. Se sladkou úklonou, ta obuv s dobrými mravy zamává s oponou a loučí se s davy. – – – (Kdo snědl všechny kremrole?!)
Snění
Báseň o lásce, snech a temnotě z pera Morigan Starlight. -*- Ach jak krásné to je, býti zamilován v tento překrásný den. Pod září měsíce a hvězd, kde láska nachází svou oběť. Neboť je to právě láska, která vás dokáže přimět koukat na hvězdy a přát si šťastný konec. Ovšem ne všichni můžeme mít šťastný konec, a tak opět končíme s hlavou vzhůru k obloze, přejíci si ať bolest v našem zlomeném srdci ustane. Ale žádný konec není opravdu konec, a žádné zlomené srdce nezůstane na vždy zlomeným. Proto říkám nikdy nepřestávejte snít, protože nevíte kam vás sny můžou...
O dívce, která neměla ráda knihy
O příběh sepsaný v rámci předmětu Literární seminář se s vámi rozhodla podělit slečna Freya Revees. -*- Zbytečná budova. To říkávala Zoya pokaždé, když prošla kolem městské knihovny. Někdy před ní sedávala celé hodiny a sledovala lidi, jak vchází dovnitř nebo vychází ven. Nechápala, co uvnitř dělají. Co v knihách hledají? ptávala se sama sebe. Zoya se obecně ráda toulala městem. Doma ji nic nečekalo. Rodiče často nebyli doma, a být sama v prázdném bytě bylo depresivnější, než se sama toulat městem. Večer vždy rodičům popisovala, co vše viděla ve výlohách obchodů, a co vše by si přála koupit. „Víš, že to nejde,“ odpovídala Zoye pokaždé máma. A tak se Zoya uzavírala stále více do sebe a své tužby si ukládala hluboko do svého srdce. Kdykoli pak seděla u sebe...
Z úcty k tradici
Druhá báseň z pera slečny Olivie je tu pro vás. -*- Tohle ráno voní po posledním sněhu a kávě a ani dnes nezapomínáš na něhu, tak hravě uzmeš mi peřinu – jediným hmatem – pak vyplatíš mě vrbovým prutem, prý z úcty k tradici. Tradiční ženy nekřičí, jen chtějí básničku tu o pravou o jaru, slepičce a vajíčku. Tak recituješ s úsměvem já si říkám „Čert to vem…“ Stejně ti trochu pohrozím, líbnu tě lehce, pak vstanu, ač k smrti se mi nechce. A ještě v pyžamu, nečesané vlasy dám ti onu kraslici, zástupkyni krásy. Opět, z úcty k tradici, vyrážíš na cestu, já zase k řasence, civilizačnímu gestu. A v té kraslici, jako bych se celá dala prázdná uvnitř, navrch gala. Křehká, křehká...
Popelkám
Čítárna má tu čest představit vám novou autorku – slečnu Olivii Wines – která se rozhodla podělit se s vámi o své básně. První z nich si můžete přečíst níže. -*-Sliby jsou těžké a těžce se nosí jako boty co nesedí a tak tlačí. A sundat nelze je, (ach nejde!) Tak čekáme, co z toho vzejde. A na ty boty nazouváme další a divíme se, že špatně se tančí. Prsty jak baletky do krve – nemohli jsme to splnit – tehdy poprvé? A ty promlčené přísahy – kolik by stálo odvahy vzpomenou si na všechny! A možná proto – slečny diví se – že nesedí jim Popelčiny...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
