* Strážce – kapitola 6 – Pramen *

•  * Nalistovat začátek příběhu *

Přemístila se a doufala, že smutek, který cítila při plnění předchozího úkolu, nechá za sebou. Slza stékající po tváři jí dala najevo, že tak snadné to nebude.

Anseiola se posadila na zem a opřela si hlavu o kolena. Věděla o tom, že plnění úkolů pro získání Strážce není nic snadného. Dědeček jí říkal, že si při tom čaroděj často sáhne na dno a někteří i hlouběji. A že je to navždy změní.

Dřív si Anseiola neuměla představit, co tím myslí. Teď se bála zjistit, kde je to její „dno“. Poprvé u ní stálo štěstí – prostě byla jen zabejčená a odmítala opustit trpícího tvora. Jenže ten pohled na vystrašenou tvář toho drobečka jí bude pronásledovat na vždy. Věděla, že mu nic nehrozilo, to však nezmenšilo intenzitu pocitů, které se přes ní převalily jako děsivá vlna. Anseiola měla pocit, že se pod náporem těch pocitů utopí.

„Vidím, že máš v ruce kousek pergamenu,“ ozval se hlas stěží dospělého chlapce. „Nevím u koho ze sourozenců či rodičů jsi byla, ale gratuluji.“

Anseiola zvedla hlavu a zadívala se do tváře, která stejně jako ta předchozí měla v sobě vepsanou moudrost stovek prožitých let.

„Povíš mi tentokrát, co je můj úkol?“ zeptala se Anseiola. „Nebo si ze mě taky budeš dělat legraci jako ta malá holka?“

„Nedělala si z tebe legraci,“ pronesl chlapec vážným hlasem. „Sestřička je ještě malá a její duše je stále čistá. Nerozumí žádným zákeřnostem a proto i její úkol byl takový jaká je ona – na pohled možná dětinský, ale dokázal ukázat pravé nitro zkoušeného. A ty jsi obstála, takže nemůžeš být zlá ani zákeřná,“ dodal už s mírným úsměvem na tváři.

„Takže nepovíš,“ povzdechla si Anseiola a položila se do trávy. „Protože i samotná cesta je cíl a prověří tě i to, že sám odhalíš, co je tvým úkolem a jaké máš poslání na tomto světě,“ dodala, zavřela oči a zhluboka dýchala.

„Koukám, že ti sestřička opravdu dala zabrat,“ zasmál se chlapec. „Tvůj úkol bude tentokrát snadnější. Tamhle pod těmi stromy je studánka, ale je znečištěná dávno v ní není voda. Tvým úkolem bude obnovit její pramen.“

„To zní jako brnkačka,“ pronesla Anseiola lehce ironickým tónem. „Jenom vymyslet kouzlo, které vytáhne vodu z kdo ví kolika metrové hloubky a donutí jí pořád téct. Ale dobrá, pojďme k té studánce. Doufám, že mi budeš dělat společnost.“

Chlapec místo odpovědi pomalu šel ke studánce. Anseiola vyskočila na nohy a dohnala ho. Společně mlčky došli k místu, které jen vzdáleně připomínalo studánku. Kolem polorozpadlého dřevěného bednění rostlo maliní, místo, kde si dřív lidé mohli nabrat vodu, bylo zapadané listí a kousek bokem ležel plecháček z jehož děravého dna prorůstal trs pomněnek.

Anseiola pomocí hůlky vyčarovala zahradnické náčiní a dala se do práce. Nejprve vystříhala pichlavé maliníky. Protože zapomněla na rukavice, měla brzy ruce samý šrám. To jí ale nezabránilo pokračovat. Po maliníku se vrhla na zetlelé listí. Rozedřené ruce byly po chvíli pokryté bahnem a slizem z rozpadajících se listů a trsů mechu, který původně nebyl vůbec vidět. Nakonec se vrhla na opravu dřevěného bednění. Věděla, že není žádný truhlář, a kdyby se pokusila vytvořit nové, spíš by si ublížila. A tak za pomoci hůlky a kouzla na opravu, přivedla bednění zpět do původní krásy.

„Tak jo, jestli ti to nevadí, na chvíli bych si sedla a opřela o strom. Děsně mě bolí záda,“ pronesla Anseiola po hodinách práce. „A navíc vůbec nevím, co bych měla udělat dál,“ dodala po pravdě.

„A co ten plecháček?“ zeptal se chlapec.

„Mně se takhle líbí. Vypadá jak váza,“ pokrčila Anseiola rameny a posadila se ke stromu. „Víš, že tohle místo vypadá skoro jako to, kam jsem chodívala s tatínkem? Pokaždé mi vyprávěl příběhy a já nechápala, kde pořád bere nápady na nové. Jako by našel nevyčerpatelný pramen inspirace.“

Anseiola se prudce napřímila. Pramen? Že by to bylo tak snadné?

„Jaké příběhy?“ zeptal se mladík zvědavě.

„Moje nejoblíbenější byly příběhy o mašinkách,“ začala Anseiola vyprávění svých oblíbených příběhů. Z úst jí plynulo slovo za slovem a bylo vidět, jak si vyprávění užívá. V mysli byla zpátky tou malou holčičkou a úplně před sebou viděla tatínka, kterak vypráví a při vyprávění mění hlasy a vytváří všemožné zvuky, kterými příběh doprovázel. A pak, stejně jako on, začala odbíhat k jinému příběhu, na který si vzpomněla při pohledu na prolétávajícího ptáka.

Jeden příběh střídal druhý a studánka pomalu přicházela ke svému životu. Z míst, kde by měla proudit voda, se linula slova psaná krasopisem. Ve chvíli, kdy slova zaplnila hladinu, proměnila se na průzračně čistou vodu, v jejíž odrazu bylo vidět obrazy, které Anseiola právě popisovala. Chlapec se usmíval, a byť věděl, že Anseiola již splnila svůj úkol, nechal ji dál vyprávět. Už dlouho se nenašel nikdo, kdo by uměl slova spoutat do poutavých vět. Bylo nádherné poslouchat tak úžasné příběhy, které byly sem tam proloženy krátkou básní.

„Dokázal bych tě poslouchat celou věčnost,“ pronesl nakonec chlapec a přerušil tak další kouzelné vyprávění. „Tvůj úkol je však dávno u konce. Nalezla jsi pramen slov, díky kterým si dokázala přivézt příběhy k životu. A za to ti náleží další část pergamenu. A mohu ti prozradit, že i tvá společnice byla ve svých úkolech úspěšná. Tvým společníkům zbývá splnit poslední dva úkoly. Naposledy se tak daleko dostala jiná čtveřice před dvěma stovkami let. Snad budete mít větší štěstí než oni.“

Anseiola poděkovala za pergamen a v duchu popřála Albusovi a Ashantemu hodně štěstí. Poté se přemístila k jezeru pod skálou, kde – byť nebylo vůbec pravé poledne – už napjatě vyčkávala Sefrénie s dvěma kousky pergamenů v dlaních.

Přejdi na zadání šestého kola

Další část příběhu