* Strážce – kapitola 4 – Země *

• * Nalistovat začátek příběhu *

Albus si myslel, že je připraven na všechno. Před přemístěním si v duchu opakoval všechna obranná a útočná kouzla, která by se mu mohla přijít vhod. Jakmile se ocitl na neznámém místě, na vše rázem zapomněl.

Díval se kolem sebe. Stál uprostřed místa, které dříve bylo vesnicí. Ta však byla v nedávné době vypálená do základů. Místy stále bylo vidět zbytky ohňů a vzduch byl tak prosycený kouřem, že Albuse až dusil. Všiml si, že stojí poblíž pumpy a vyzkoušel, zda funguje. Po chvíli pumpování vytekl slabý proud vody. Albus si v něm rychle namočil hedvábný šátek a uvázal si jej kolem nosu a úst. Smrad kouře a – což si nechtěl připouštět – spáleného masa tím sice utlumil, ale zbavit se jej nedokázal.

Albus váhal, co by měl dělat. Spolu se svými přáteli měl úkol, který bylo třeba splnit. Ale jeho svědomí mu nedovolovalo opustit místo, aniž by se přesvědčil, zda někdo nepřežil. Chvíli si popohazoval s kamínkem, který ho přemístil, až ho zahodil.

„Tohle má přednost,“ pronesl a vyrazil na průzkum. Jak šel, hasil malé i větší požáry. Vstupoval do každého domu, byť hrozilo, že na něj spadnou spálené trámy. Mohl se chránit kouzlem, ale v tu chvíli na něj ani nepomyslel. Hnal se od domu k domu a modlil se ke všem svatým, aby zůstla někdo ušetřen. Zdálo se, že svatí toho dne modlitbám nenaslouchají. Albus nacházel mrtvé obyvatele – většinu skoro spálenou na popel. Namočený šátek dávno vyschl a přestal tak tlumit okolní pachy. Albus jej prudce strhl, aby mohl lépe dýchat. Tušil, že ten smrad nikdy nezapomene.

Byl už skoro na konci svého pátrání, když narazil na naříkající ženu. Musela se vyplazit z jednoho z domů. Unikla sice z plamenů. Ty si však na ní vybraly svoji daň. Žena měla popáleniny po celém těla. Celé tělo se jí třáslo. Musela nesnesitelně trpět. Albus k ní přiklekl a pokusil se ji co nejšetrněji otočit na záda.

„Prosím,“ vydechla žena a na víc se nezmohla. Nemusela však nic říkat. Albus z jejích očí vyčetl, oč žádala. O ukončení bolesti. O věčný klid. O něco, co jí Albus nedokázal dát. Jeho rodina si vážila života a většina z nich byli lékouzelníci. Jeden ze strýců zastával názor, že pokud člověk dokáže bojovat o život, lékouzelník má povinnost mu v boji pomoci. A byť ta žena mlčky žádala o smrt, Albus věděl, že doopravdy chce žít. Vyplazila se ven. I když měla tělo v jednom ohni, snažila se uniknout smrti.

„Budete žít,“ pronesl Albus tiše. „To vám přísahám na svoji čest.“

Žena neodpověděla. Jen zavřela oči. Že je naživu poznal Albus jen díky stenům, které pravidelně vycházely z jejích úst.

„Dobře, takže nejdřív lektvar na popáleniny,“ mluvil Albus sám k sobě. „Jak to jen bylo… Vemž sliz dvou slimákův i smíchej s polovinou půlkyž unce trusu dvouhrbce a zalij čtvrtinou žejdlíku moči skřítčí. Zamíchav dvakráte vpravo, nech odmočit i přidej list lopuchu a rovnou unci zhušťovadla, pak míchej čtvero kruhy opačnými, než čas plyne. Slij a nech ztuhnouti,“ pronášel jako říkanku a v duchu děkoval matce, že ho nutila se naučit základní lektvary nazpaměť.

To byla ta snazší část. Teď se musel pokusit veškeré suroviny přičarovat. Ve spálené vesnici by je stěží našel… Uchopil do ruky hůlku, zavřel oči, a začal pronášet přivolávací kouzlo. Postupně přivolával surovinu po surovině. A pak nezbývalo než čekat. Trvalo to mnoho minut, než mu do ruky přistála ampulka se skřítčí močí. Ostatní suroviny postupně následovali. Nakonec bylo třeba přivolat kotlík. Ten přiletěl vzápětí. Albus jej bezmyšlenkovitě chytil do ruky a se syknutím jej upustil. Na ruce měl spáleninu od rozpáleného držáku.

„Aspoň si vyzkoušíš, že ta mast funguje,“ pronesl sám k sobě, zatímco pod kotlem vyčaroval oheň. Při přípravě masti si znovu potichu opakoval postup, aby neudělal žádnou chybu. Když byla mast hotová, nabral si malinkou část a potřel s ní svoji dlaň. Nebylo to dostatečné množství, aby mu spáleninu vyléčilo. Cítil však jak bolest lehce povolila.

Dovolil si jeden letmý úsměv, než se s mastí vrátil k ženě.

„Mám tu popáleninovou mast. Nejdřív to bude bolet, jak ji budu nanášet. Ale slibuji, že přinese úlevu,“ snažil se jí uklidnit. Žena nejdříve nereagovala. Poté otevřela oči a skoro neznatelným kývnutím hlavy mu dala najevo, že chápe.

Albus se snažil být co nejjemnější. Mast roztíral co nejopatrněji a pokaždé, když žena sykla bolestí, přestal. Postupoval pomalu, ale na tváři ženy bylo vidět, že mast začíná účinkovat. Bolest pozvolna odplouvala a tělo se přestávalo třást.

„Zkuste si odpočinout. Já se pokusím připravit lektvar síly. Vaše tělo bude potřebovat veškerou sílu na léčení,“ pronesl Albus a vrátil se zpátky ke kotlíku.

Kouzlem jej vyčistil a v mysli začal pátrat po receptu na lektvar síly. „Vemž kotel a rozžni oheň pod ním, ve var vodu přiveď a vhoď tři listy lopuchu. Čtvero by již lektvar nestabilním tvořilo, dva by pak slabým likérem se zdály. Oučinek umocni kozím chlupem jediným. Nemíchej, jen povař a v čas odměřený třetí bublinou unci abstracta přidej. Završ prachem z renalis obludy těla lvího,“ mumlal tiše.

„Na ten lektvar teď není čas,“ ozvalo se mu zády. Albus se otočil a překvapeně zamrkal. Žena před ním byla tou samou, které před chvíli léčil popáleniny. Stála však před ním a na těle neměla jedinou jizvu. I šaty, které byly předtím potrhané a propálené, vypadaly jako nové. Nemluvě o vesnici, o které by nikdo neřekl, že by kdy vyhořela. Albus se otočil, aby si potvrdil, že se mu to nezdá. Jeho pohled zaujala otevřená dřevěná branka vedoucí do jedné z rozkvetlých zahrad.

„Slunce zapadlo a lektvar síly se smí užívat jen za dne,“ dodala a Albus se nezmohl na nic jiného, než tiché kývnutí na souhlas.

„Splnils úkol, aniž bys o něm tušil. A právě tak to má být. Nejprve si pocítil slabost, ale tvá citlivost a vnímavost ti nedovolila otočit se k utrpení zády. Tvá duše je jako země – poddajná a přizpůsobivá. Přesto silná a houževnatá. I skomírající rostlina může přežít, když jí země dodá živin a nevzdá to s ní. Je to sice boj a často bolí, avšak z bolesti se rodíme a bez ní bychom nedokázali docenit krásy života.“

Albus mlčky poslouchal slova ženy, která mu rezonovala v nitru duše. Teprve v tu chvíli pochopil, že úkoly, které je třeba splnit pro získání kouzla, neprověřují jen magické schopnosti. Právě naopak. Pro splnění jsou možná třeba, avšak důležitější je něco jiného. Proto je tak těžké získat kouzlo a vyčarovat Strážce.

„Vaše cesta byla z půli úspěšná. Zde je část kouzla,“ žena vyndala ze záhybu šatů složený pergamen a předala jej Albusovi.

„Děkuji,“ pronesl tiše Albus. Než se přemístil k dalšímu úkolu, rozhlédl se po vesnici, která již nepřipomínala spáleniště, a pomyslel si, že na takovém místě by dokázal žít…

Přejdi na zadání čtvrtého kola

Další část příběhu